Rock&Pop 03/18

Jsme online!
Jeden ze svých úvodníků bych ráda věnovala další z novinek, již jsme si pro vás připravili. Ačkoli osobně nedám na papírovou podobu našeho časopisu dopustit a každý měsíc si vychutnávám vůni nově potištěného papíru, zavedli jsme i elektronickou verzi časopisu ROCK&POP. Přestože jsou stále tisíce čtenářů, kteří stejně jako já rádi listují stránkami skutečnými, vyhověli jsme i těm čtenářům, již si píšou o prohlížeče virtuální. Digitální svět je neúprosný, a protože jdeme s dobou obsahem, je třeba držet krok i formou. Stáhnout ROCK&POP a zajistit si předplatné na jeho elektronickou verzi lze přímo na www.rockandpop.cz a listovat si časopisem na svém mobilu můžete prakticky hned. Sice na svou sbírku časáků nebudete moci balit holky, ale zase ušetříte nějaký ten strom, a to se rozhodně také počítá.

Je známa nepřeberná studnice vtipů a jasných pouček, jak vypadá a jak se chová typický Čech. Vtipy o Češích zdárně konkurují vtipům o blondýnách. Všichni bezpečně poznáme Čecha na pláži u moře, protože má pantofle, ponožky, je spálený od hlavy až k patě a obědvá řízky z domova. Čecha poznáme v restauraci, protože je to ten, který pije vodu z kohoutku, aby ušetřil, v letadle, protože je to přesně ten, kdo kope do sedaček a při přistání tleská. Čechům je vlastní závistivá povaha. Nenávidí svého souseda, protože klepe řízky častěji než on sám, má hezčí auto a kytky na zahradě mu kvetou dřív. „No jo, to jsou typický Češi,“ říkal mi kamarád, když české mužstvo vyhrálo v hokeji a ulice zaplavily vlajky a hesla o tom, jak MY jsme dobří. V momentě, kdy se hokejistům nedaří, jsou pochopitelně špatní jen a jen oni. To Češi jdou demonstrovat za výsledky demokratických voleb bezprostředně po volbách, to Češi jsou nespokojený a neustále remcající národ.
Opravdu existuje něco, jako je česká povaha? Dle definice Čecha jsme indoevropský, západoslovanský národ, který svými přesuny kromě Země české zaplavil postupně téměř celý svět. Svou českou komunitu máme ve většině evropských zemí, USA, Rusku, ale i Asii. Takoví světoběžníci přece nemohli dostat do vínku záprďáctví. Ani události z obou světových válek nebo historické období před nimi rozhodně nenasvědčuje tomu, že by Čecha měla čekat budoucnost v podobě takové pověsti.  Přesto tak Češi sebe sami vidí.
Pravdou je, že český národ je jako parta školáků, hrající si na hřišti, šikanující své slabší spolužáky a vzájemně si závidící barevnější penál. V pubertálním opojení rozvíjející se dětské osobnosti zkouší, co si mohou dovolit. Každý se snaží prosadit a každý po svém. Jakmile se však objeví nebezpečí v podobě přísného učitele, zapomenou na rozdíly a působí jako jeden funkční a sebevědomý celek. Problémem i výhodou České republiky je, že se dlouho žádný skutečně zákeřný učitel neobjevil, a žáci tak zapomínají, jaké to je být si oporou. S touto situací se náš národ dlouho nesetkal, a tak si každý hledá nepřítele, kde se dá.
Česká republika je sice malá, ale sebevědomá a nádherná země uprostřed Evropy s nejnižší možnou nezaměstnaností a vysokou životní úrovní. A to i bez ohledu na to, kdo zrovna vyhrál volby. Být Čechem v této době je obrovské štěstí, ale sám Čech to nevidí. Asi proto, že pod svícnem je největší tma, je třeba se podívat zvenku. Hned to uvidíte. Od té doby, co cestuji po světě, se stávám teprve vlastencem.

Sponzorováno