Traktor stovky muzikantských sil

Martin Kapek, Pavel Balko, Stanislav Balko, Karel Ferda, Petr Bartošek, Jirka Barva – Traktor

stovky muzikantských sil výkonného Traktoru

„Hrát v takovým bordelu, je nádhera.“

Patří k pilířům současné české rockové a metalové scény. Kapela vznikla v roce 2001 spojením zkušených hudebníků z kapel Tarantula a Wizard a postupem času se vypracovala z regionální formace v hlavní atrakci velkých festivalů i vyprodaných hal. Jejich tvorba je charakteristická údernými kytarovými riffy, melodickými refrény a nezaměnitelným hlasem frontmana Martina Kapka. Mezi fanoušky se zapsali zejména hity jako Letokruhy, Defenestrace nebo Horizont, které kombinují hardrockovou energii s texty, jež mají hloubku i potřebný nadhled. Za svá alba, jako jsou například Artefuckt nebo Sedmá strana kostky, pravidelně sbírají nominace v hudebních anketách a těší se pověsti kapely, která dává do svých živých vystoupení maximum energie a nešetří na propracované vizuální show.

Poprvé jsem tuhle výkonnou partu potkal koncertně coby hlavní hosty finálovky soutěže českých a slovenských kapel Spark Fresh Blood. Onen památný den proběhl v Českých Budějovicích, šlo o sobotu 31. března 2018. A díky tomu bude tento report z koncertu ve Fóru Karlín i rozhovor vykazovat všechny znaky blazeovaného novinářského nadhledu, jaké si dovedete představit. Neboť ten skutečný šok se již odehrál. Tehdy v osmnáctém roce jsem o jejich existenci neměl ani tušení a koncert mne smetl. Chodil jsem pak za organizátory a stydlivě se svěřoval, kolik toho ještě o domácí hard and heavy tvorbě netuším.

Když jsem byl tedy vyslán na jejich pražský koncert, už jsem věděl, co mne čeká. Logicky jsem se na živé halové setkání po těch sedmi letech těšil. A znáte to, jak to dopadá, když jste na něco předem natěšení… Jen občas se stane, že vaše očekávání budou překonána. Tahová síla Traktoru to však dokázala. V sobotu večer se Forum Karlín proměnilo v pravou rockovou džungli – a to doslova, protože na scénu tenhle pětikolový rachot dorazil s pódiovými rekvizitami skvěle osazeným TRAKTOR Jungle tour 2025. Fanoušci, někteří cestující až z dalekých koutů Moravy, si přišli pro svou dávku energie, světelných efektů a samozřejmě poctivě prožitého zpěvu, který v perfektně nazvučeném moderním prostoru velmi dobře vynikl prakticky z jakéhokoli úhlu. A věřte, že jsem vše poctivě obšlápl, protože ze zákulisí, kam jsem dostal propustku, vedou hned tři průchody k pódiu.

Než se však podíváme na zoubek točivého momentu hlavního tahouna večera, dejme prostor tomu, co předcházelo. Na starost si mne od přebírá všudypřítomný Jirka Barva. Dodnes nevím, zda jde o jméno, nebo přezdívku, ale v téhle komunitě se to nerozlišuje. Stejně tak, jako když jsem si předem nastudoval na webu, že zpěvák Martin Kapek má přezdívku Céčko. Říkal jsem si, že bych chtěl vidět toho, kdo mu tak bude říkat a pak na zvukovce slyším „Céčkovi zkouším zvuk…“.

Zpět k mr. Barvě. Metalista klasického střihu v kraťasech Motörhead, opatřený dlouhými rovnými pačesy, mne představuje kapele. Je tu v mnohočetné roli tour maníka, která se s počtem blízkých fans kapely rozrůstá o strážce brány s povolením odmítat žádosti o autogramy, když se jeho svěřenci po zvukovce zavřou v šatně a po koncertě naopak dodavatele muzikantů k fotosetkáním. S bubeníkem Pavlem Balkem si sedáme stranou pouštíme se do sborky a rozborky blížící se show.

Máte stage jak Iron Maiden skoro.

Pavel Balko: Hodně jsme v poslední době využívali LED obrazovky, tak jsme chtěli udělat zas něco novýho, plastickýho.

A vy jste si to nějak předem rozkreslili, abyste věděli přínosy a nevýhody. Protože těch nevýhod asi bude taky docela dost, když vám leží celé auto na jevišti…

Pavel Balko: Myslíš v rámci toho bordelu na tom podiu? My už se spolupracujem s firmou, která nás tady zastupuje. Takže my sme dali zadání. Plus spoustu nápadů vzešlo od Honzy Lipperta, kterej je majitelem těch ZL Production. Tak nějak jsme to dávali dohromady. A říkám, my jsme se chtěli trošičku odlišit. Ty výhody samozřejmě jsou to, že to je jiný. Nevýhoda je to, že ti to zabírá na pódiu místo. Ale zas využíváme molo.

A je to takový příklon k tý analogovosti, k tý syrovosti těch rekvizit, tak jak to kdysi bývávalo?

Pavel Balko: No dá se říct, protože vlastně celý ten program – máme na desce song Jungle XXII, o tom, že pak už bude hotovo.

A ten vrak symbolizuje už ten konec?

Pavel Balko: Za tím zlomem. Takže vlastně umělá inteligence přešla do tohohle haraburdí. Zábrany, starý auto, kostlivci. Myslim, že zrovna v tom autě jeden je.

Údajně je máte dokonce pojmenované…

(smích) Asi někdo je má pomenovaný, já fakt nevím.

Jsem si říkal, jestli nejsou třeba pojmenování po nějakém vašem nepříteli.

Já se nedívám vyloženě na takový detaily, mě zajímá ten celek, když se na to kouknu. Jestli to hraje, nebo to nehraje. To je celý.

Říkali muzikanti z Eufory, že se mu občas v nestřežené chvíli otevírají dveře. To je lest na předskokany?

Karel Ferda: My jsme tam jednu dobu měli pyrotechniku i uvnitř. Takže to moh bejt důsledek těch výbuchů. (smích)

Když mluvíme o pódiu, už se stalo, že ses při zpěvu praštil o dveře toho auta do kolene, třeba?

Céčko: Já sem ještě na lepší stagi nestál. Protože mě se líbí ta rozmanitost. A z dálky, co sem viděl záběry, to vypadá excelentně. Teď to trošku zlehčím, hele, hrát v takovým bordelu, je nádhera. A je to po každý, protože ta stage vlastně nikdy nestála dvakrát stejně, protože jednou je kočárek tam, rezavej, jindy tuhle, že někdy zakopneš o něco, to je právě to živo. A je tam stejnej bordel, jak v mojí pracovně. Ale já tam všechno najdu. No, hele, takže, dobrý, mikrák a playlist je pořád na svý pozici, takže bicí klávesy taky, takže mě spíš vadí pak ty sterilní pořádky na festivalech. Je to taková nadsázka, je to fajn a mě se to líbí. Nevim, jestli tohle nějaká česká kapela vlastně někdy měla, tohle.

Pavel Balko: Chtěli jsme se odlišit od těch klasických ledek a všeho možnýho, to už sme jeli, a teď smě chtěli udělat něco jinýho, platickýho, vlastně třidéčkovýho. Když se podíváš třeba na Sabaton, ty maj spoustu pytlů, bordel, taky tanky, maj to všechno jako kdyby do 3D. Tak trošku jsme se chtěli v rámci možností financí a tak dále, no, můžu říct přiblížit, trošku.

A máš tam vymyšlené třeba nějaké interakce s těma rekvizitama? Céčko: Hele, více méně ani ne, tu a tam. Základ mám zhruba v hlavě, nějaká choreografie kvůli plamenům a tak dále, kvůli klukům, ale více méně, když, já nevím, jednou jsem vzal něco do ruky pak vezmu kočárek. Jednou jsem vzal bouchačku, ale pak to fakt může vypadat, teďka v týhle době vypadat blbě, někdo to vytrhne z kontextu… Takže jako, ale tu a tam něco vezmu a přesunu to a už to nemusim vracet.

Pavel Balko: Nemusíš to vracet. Protože to tam patří, že jo.

Céčko: No, jasně, no.

(smích)

Takže ještě zvýšíš chaos, který jste k tomu chtěli odkomunikovat.

Pavel Balko: Přesně.

Po kolikáté hrajete ve Fóru Karlín?

Céčko: Po druhý.

A hráli jste sami za sebe v takhle luxusním prostoru?

Pavel Balko: No, hráli jsme třeba v ČEZ Aréně v Ostravě, v O2 areně, ale to bylo v rámci Monster Meetingu.

Céčko: Ale v ČEZ Aréně jsme hráli za nás.

Pavel Balko: Sami za sebe.

A v tohle turné je to kolikátý koncert?

Pavel Balko: Ty vole…

Nepočítáš koncerty?

Céčko: Sedmej, osmej.

Pavel Balko: Myslim, že osmej nebo devátej.

Takže jste rozehřátý a ještě nejste unavení?

Pavel Balko: Ne, my jsme udělali to, protože vlastně jsme jeli na jařet to turné. Potom jsme jeli festivaly. Udělali jsme si přes to léto i pár open aite. Tady v rámci tohodle Plzeň, Olomouc, nevím ještě něco. No a teďka, po těch festivalech, jak jsme jeli, tak jsme se vrátili ještě na tři koncerty. Což, teď

jsme byli vlastně v Olomouci, to byla poslední open air. A teď máme Prahu a končíme ve Zlíně.

A pak jedeme na Slovensko, pak kluby.

Céčko: Tohle je předposlední velkej koncert džungle. Pro mě jako z pražských štací je Forum Karlín takový, ne že bychom si hráli na voňavky, prostě jako sváteční. Minulý turné, to ještě fungovala ta Sportovka. V Holešovicích. A to je taky super. To je tradice sama za sebe.

Ty vždycky křičíš, když mluvíš?

Céčko: Jsem po rozezpívání. (pauza) Já neustále trénuju. Teďka sou hlasivky rozezpívaný, hlasivky naběhlý, jako když stojí ču*ák, ta zvuková zkouška už je vlastně koncert. Protože tam musíš jít do plnejch. A teďka to mezidobí je takový, že by ty hlasivky úplně neměly zase spadnout. Takže je musíš trošku vyjet, pořád trošku ve svalovým vypětí.

Navíc už je podzim, začínají lítat respirační nemoci. Četl jsem rozhovor se zpěváky Helloween o tom, že se před koncertem kvůli tomu straní lidí.

Céčko: Takový nejsem, považuju se za hodně společenský typ, ale před koncertem mám rád soukromí a myslím si, že my všichni, protože se opravdu šíleně soustředíme na výkon.

Mám vás zafixované jako kapelu, která roste průběžně, nebo tam došlo k nějakému kvantitativnímu skoku z hlediska fans?

Pavel Balko: Byl tam takovej nášvih, když jsme vydali desku nebo program Šachovnice, tak tam to vystřelilo. Tam jsme už správně začali. Ale od tý sme začali růst, ale ono je to strašně těžký udržet, celá ta sranda má nějaký výkyvy, někdy nahoru, někdy mírně dolů.

Cítíš ještě trému před koncertem?

Céčko: Samozřejmě někdo může mít, ne že by byl velmi nervózní, ale nějakou tu trému. Je to taková ta přirozená tréma, zodpovědná tréma. Takže víceméně, já jsem teď ani kvůli tomu nešel na hotel, prostě budu tady a budu sedět a budu sám se sebou, protože je to potřeba. Co znám hokejisty, fotbalisty, ti to mají taky tak. My rozhodně máme tu výhodu, že tady nejsou dva bubeníci na vystřídání, dva zpěváci, a že nikdo to za nás nemůže už dohrát. No a vždycky hrajeme doma. (smích) Mám rád ten klid před koncertem i po koncertě, protože je to fakt jako velký vypětí.

Pavel Balko: Třeba před koncertem si vůbec nedáme ani pivo, ani trošku alkoholu, sou někteří, kterým to nevadí, ale opravdu, já bych to řekl asi tak, že my si ten koncert chceme užít. A chceme si ho užít v plný palbě. Tak i opřed tím koncertem tomu dáváme takový… taky už nám neni dvacet.

Céčko: Buďto chlastáš nebo hraješ. A navíc když si dáš jednoho, dva panáky proti trémě a pak se nedejbože stane nějakej problem technickej, tak ten stoprocentně čistej mozek to dokáže vyhodnotit a vyřešit uplně jinak. A když přeci jen uděláš chybu, lidskej faktor, může se stát, tak přijdeš a řekneš, hoši, jako nic jinýho v tom nebylo, prostě jenom emoce a život jako takovej, bez chlastu, bez ničeho.

Pavel Balko: Ale ať to nevypadá, že sme jak roboti. Prostě chybovat je lidský. Myslím, že kolem toho tématu už dlouho kecáme zbytečně.

Céčko: Mě to říkal Jirka Langmajer, že kvůli tomu se začal potápět, protože tam je mír a tam musíš bejt stoprocentně úplně v jiný dimenzi, protože jinak by ses utopil. A tady vlastně taky nejde myslet na to, že… Teda jako vzpomeneš si něco tu a tam.

Ale já jsem tam úplně mimo realitu, v míru pod vodou. Takže já si kolikrát ani třeba nepamatuju nějaké fragmenty koncertní, protože seš tam úplně jako v jiným světě. Uplně přepnout.

Pavle, ještě na tebe otázka, musíš za tím autem nahoře bubnovat jako by výrazněji, abys na sebe strhnul pozornost, nebo to jedeš stejným způsobem jako bez něj?

Pavel Balko: Jako tam je to záležitost světel, jak tě osvětlí a i ten auťák je tam jenom tak jako prostě rekvizita. Já si myslím, že jsem i dost vysoko nad ním,

Céčko: Já si myslím, že Pavla kdo chce, tak si tě najde. Jako kdyby nás bylo osmdesát pět a třeba třináct bubeníků… (smích)

Pavel Balko: Když tam jedeš, musim to říct jako robot, protože podle tebe jedou světla a ohně a všechny možný, a ještě ti jede do ucha a klik, tak tak koncentrace je malinko větší, než když tam prostě řádíš. Ale to mají všichni bubenici na celým světě, novodobý. Kromě, když budu brát třeba Metallica, Metallica na trigger, vůbec na klik nejede, mají kolem sebe spoustu lidí, kteří ho tam pouštěj úplně přesně. Takže to by byla trošku dražší záležitost. Taky bych si to moc přál, nehrát s tímto, ale ta doba to vyžaduje tak, aby prostě ohně lítaly ve správnou dobu a to soustředění je tím pádem malinko větší.

Takže ponechme kapelu soustředění na koncert a pojďme pokecat o zrodu kapely Traktor do šatny přímo s manažerem Jirkou přezdívaným Barva, který u toho byl od samotného začátku.

Ty jsi klasickej metloš?

Hele, no, já jsem vyrůstal na klasice. Já jsem oldschooláckej. Judas, Iron Maiden, AC/DC, jo.

Člověk u tebe už od pohledu cítí tu novou vlnu britského metalu…

No, to jsem já. To jsem přesně já. Teď jsem sice na starý kolena trošku měknu, hodně se vracím k hardrocku, k rocku, jo. Začínám poslouchat kapely, který pro mě dřív byly jako nemyslitelný. BTO. Bachman–Turner Overdrive-

Neznám.

Ne? Foreigner, Boston… Takovýhle kapely, který dřív sem nemusel, tak teď poslouchám všechno prostě. Ten starej hardrock americkej. Hrozně sem začal dělat Ameriku, americký kapely. Hrozně, fakt, jako… I ten hair metal začínám, no. Ten, kterej sem dřív hanil.

Jako Cinderellu, třeba?

Ratt, Cinderella, Mötley Crüe, Kissáky miluju. Takže takovýhle, ta měkká Amerika mě hodně začla bavit. A zjišťuju úplně věci, že vlastně ty muzikanti, který v tý době hráli ten hair metal, plácnu, teď bubeník u Doro, ten hrál v Britny Fox. Basák, vole, z Black Label Society, z Megadeth, hrál ve White Lion. To jsou prostě věci úplně…

A radí se s tebou kluci, jako s člověkem, který má naposloucháno, pouští ti svojí muziku, co na to říkáš?

Určitě, já jsem ve studiu s nima. Jako nejsem tam furt, nejvíc tam je Pavel s Kájou, slejzaj se tam a já tam třeba vždycky třeba přijedu a deset dní tam s nima spim. Já spíš s tim producentem, s tím Vendelínem, se o tom hodně bavim, ale ptaj se mě na názory, takže to řešíme určitě. Nechci nějak machrovat, ale kluci si moje názory vyslechnou, protože vědi, že to posloucháme. Oni mi říkaj vědma. Kdy vyšla tahle deska vod Metalliky, kdy vyšly tyhle AC? Takže já jim říkám, kdy kdo co napsal, jaká písnička je na jaký desce a takový… S Pavlem se hodně o tom bavim, řeknu, hele, tady bych přitvrdil, tady bych ubral… Nebo prostě na můj názor se ptá. Takže to probíráme společně.

Jak jste dnes spokojení s návštěvností?

My jsme moravská kapela, v Ostravě chodí jednou tolik lidí, co v Praze. Kapela to odehraje vždycky na sto procent a to je důležitý. Hele, show bude.

A jsou tam i relativně mladí lidi, což je důležitý.

Super, jsou tady, hele, my máme publikum vlastně od deseti let do šedesáti.

Čemu to přičítáš?

Hele, ta hudba je taková, ona je spíš pro starší, takový hard and heavy. Ale ty rodiče, prostě ty děti k tomu přitáhnou, jo? Oni si tam ty svoje hity najdou.

Na Citronu jsem viděl mnohem víc starších lidí, než tady. Tady jsem viděl holku, která se řítila do toho rohu u zátarasů, aby byla první.

Hele, to je vždycky, hoď nám tam bundu, dvacet lidí před vchodem, hoď nám tam bundu, ať jsme první a otevře se a letěj sem.

V kolik začínají hrát kluci?

Hele, my máme ve dvacet, ale tady se na minuty nehraje.

Jak je složité v průběhu turné instalovat vrak auta na pódium večer co večer?

Hele, na to sou speciální lidi, který se o tohle starají, mají takovou společnost, kde mají takovýhle vrakáče a oni to dopravujou sami.

Takže stojí na každém koncertě jiné auto?

Je to jenom na turné. Změnilo se, bylo jiný, ale teď už jezdí tohle stálý.

Říkali mi z předkapely Eufory, že se jim jednou otevřely dveře v průběhu koncertu.

Nevím o tom, ale co vím, že z kraje, ty první koncerty, v tom autě byly výbuchy, bylo tam nějaký pyro, jo? Pak se z toho ustoupilo.

Příliš nebezpečné?

Víš, tam byly nějaký petardy v tom a ohně. Takže to bylo zajímavý a vydrželo to asi dva koncerty.

A co se týče této fáze turné, jak je na tom zpěvák?

Já mám jako výbornej pocit, jo, z Martina, protože jako vopravdu bylo období, že byl nějakej nastydlej a teď je ve formě. A teď se mu jako fakt daří.

Mnoho zpěváků se na podzim odmítá sestkávat s lidmi z obav, že by je mohli nakazit…

On je hrozně přátelskej, v tomhle. Jako na frontmana. On se neskovává, on se rád fotí, rád se s každým pobaví a lidi ho mají rádi, protože působí hrozně přátelsky, jo, a je fakt na ty lidi je fajn. I když jsou dny, že seš unavenej, nemáš náladu, tak von opravdu to pro ty lidi je schopnej udělat, vždycky.

Má nějakou speciální péči, třeba čaj a podobně?

Speciální péči má Vincentku. Že pije Vincentku. (smích) pije Vincentku, jo, ta je dobrá na hlasivky, cucá si nějaký bonbónky…

Teplou?

Teplou, samozřejmě. Vlažnou. Jo, to je takovej jeho rituálek, že musí mít dvě lahve Vincentky před koncertem.

To máte v rideru?

Jo, to máme v rideru.

A co ještě máte speciálně v rideru, na čem trváš?

To sou asi interní věci, ale… Máme tam jídlo a pítí prostě. Ale nejsme nároční, nejsme žádný nabubřelý machři. Vůbec nejsme primadony v tomhle vůbec. Snažíme se být takový střídmý, ale prostě když přijedeme, aby nebyla žízeň a najedli jsme se po koncertě. Pro nás je důležitější to, co se děje na pódiu, než to, co je na stole. Technika, zvuk, tohle musí bejt, na to sme pedanti.

Kdy naposled jíte?

Hele, kluci, ty chtějí jíst až po koncertě. My jsme vlastně měli oběd a teď budeme jíst až v půl jedenáctý. Tady jsme dneska nejedli nic. Je tam vobložená mísa vlastně, takže si zobou, vemou si sejra.

V kapele jsou bratři Balkové od začátku?

Hele, to už je takovej známej příběh, byly kapely, Tarantula a Wizard. První z nich byla velice slavná kapela, měli našlápnutou. Komunistí jim to zatrhli. V Čechách byli Arakain, Vitacit a na Moravě Tarantula, Citron. A prostě tyhlencty bratři měli tu Tarantuli a pak nějak se to rozpadlo. Rozpad se i Wizard. Takže z toho vlastně vznikla tahlenta kapela.

A byla tam pauza?

Byla tam pauza. Klukům to chybělo, takže vlastně v hospodě si Standa řek s Martinem a s Kájou, tam to vzniklo, vůbec vlastně. Martin, Kája a standa. Pak Pavel k nim šel, ale na druhý desce nebyl, protože šel pracovně do Irska. Takže druhou desku sme bez Pavla. Pak se vrátil a začlo se to dělat pořádně. Ty první dvě desky, to si hráli pro radost, kluci. Sice to bylo hezký, ale hráli to pro radost. A až deskou Tmel, 2011 se to nakoplo. Vrátil se Pavel z Irska, měli nějaký sezení a řekli si, teď to budem dělat pořádně. A povedlo se to. Vlastně z nuly to dotáhli na maximum, což si u nich cenim hodně.

 A ty jsi nastoupil kdy?

Hele, já sem nastoupil, jak sem tady dlouho? V roce 216, asi. S  deskou Artefuckt.

 Odkud jsi?

Hele, já jsem z České lípy, jedu muziku celý život, jezdil jsem s kapelama i s death metalovejma, jedu všechno a prostě pak jsme jeli na nějakej fesťáček do Varnsdorfu a manželka říkala – hele, poď si to poslechnout, to je nějaký dobrý tohle. To se mi docela líbí. Já jsem nám přišel a říkám, ty jo, si děláš prdel. To sou Balkovci. Já sem jezdil za mlada na Tarantuli. Tak jsem je poznal a díky tomu vzniklo to přátelství opětovný, že jsem na ně jezdil vlastně za komanče.

A znali jste se tehdy tváří v tvář?

Ne. Já sem byl fanoušek. Možná sme se v tu dobu viděli, ale to nikdo neví. To je pětadvacet let dozadu. Takže jsme si tehdy takhle sedli, řekli, přijď se někdy podívat, takže jsem začal s nima trošku jezdit, pomáhat a pak to vzniklo. Už kapela šla nahoru, už to nezvládali sami, takže vznikla tady to moje…, jako road manager takzvanej, nebo spíš tour manager.

A že je tour managerem na své místě, o tom nejlépe hovoří nejen rozzářené oči dětí, které do zákulisí přivedly rodiče, aby se vyfotily s kapelou nebo dostali podpis na desku, kterým Barva doručí kapelu organizovaně, aniž by muzikanty stresoval stálými požadavky, ale také fakt, že slíbený catering pro jistého reportéra Máru neošidil a hambáč to byl šťavnatý, jak od Spongeboba v kalhotách, kterého mi ostatně Barva svou pozitivitou trochu připomíná.

Od dětských diváků se přesuňme do sálu, kde se již scházejí diváci dospělejšího typu. Konkrétně divačky. Příjemně mne překvapil počet tváří mladých rockerek. Jedna z nich se dokonce do vinglu hrazení, aby byla těsně u pódia, vřítila, když ještě plocha zela prázdnotou. Hlasy zasvěcených hovořily o tom, že publikum stálo v dlouhé řadě už půl hodiny před otevřením bran. A tak ona slečna, Anna Průšová, neponechala nic náhodě.

 Traktory znáte, takže jste z Moravy?

Anna: Ne, nejsem, jsem z Prahy.

 A kde jste je poprvé slyšela?

Poprvé jsem slyšela v Praze na Výstavišti asi v roce 2021.

 A předskokany Eufory znáte?

Eufory jsem slyšela už poprvé v…, Liberci. Na koncertě, myslím.“

 To bylo kdy?

První koncert s TRAKTOREM. Duben, březen, začátek tohohle roku.

 Takže vy jste se stala fanouškem EUFORY až letos.

Až letos, ano.

 A skupinu Forrest jump jste ještě na živo neviděla, máte je předem naposlouchané?

Poslouchala jsem nějaký písničky, abych samozřejmě věděla. A nestála tady jako hlídka, určitě. Protože člověk si to víc užije, když to přesně trošičku zná.

Používáte špunty do uší?

Ne, vůbec.

 Nebojíte se toho, že jednoho dne bude muset?

Trošku, ale myslím si, že už jsem na to dost navykla.

To se nedá navyknout.

Nedá? Ale zatím nějak jsem o tom ani nepřemýšlela, že bych pořídila nebo něco takového.

Podle svých slov zná tedy jen dvě party. Věřím, že po pátečním večeru má o další oblíbence v seznamu navíc.

A už je tu nutná pauza na přezbrojení pódia po druhé předkapele. I podpódia, kde se dvě ženy s mopy pustí do rozlitého piva na parketách. 20:20 a zazní úvodní tóny intra od amerických Five Finger Death Punch, neklamná známka blížícího se nástupu headlinera. Traktor nastupují.

Plachta oddělující hlavní trakt scény padá, odhaluje se 3D atrakce, kterou je scéna jak z apokalyptického filmu, se zábranami okolo toxické zóny, i vraku automobilu pod bicími, které jsou umístěny na konstrukci pokryté maskovací sítí. Mohla by se tu točit dystopická budoucnost z amerických filmů.

 Karel Ferda: „Když jsme hráli sólo, tak zpěvákovi říkám – hele, deme do auta. A on – tak jdem. Otevřel dveře. A já jsem zjistil, že už jsme v půlce sóla. A že když tam vlezu, už se nestihnu vrátit na moment, kde zpívám do mikrofonu. Tak jsem mu říkal, serem na to. A on, OK. A dohrál to. Zavřel to zase, že to působilo jako celkově připravená scénka.“

Zpět do haly. Slušně se už zaplnil, není na co čekat. Ze šatny to mají muzikanti pár kroků, takže obléci si koženou bundu, zasunout mikrofon do zadní kapsy. Jde se na to. Bubeník Pavel Balko zvedá ruce s paličkami jak šaman žehnající zástupům všech vyznání a jediné víry rockové, přichází ohlušující nástup, mohli by ho nazvat sólo pro dynamit. A frontman Martin Kapek velí „Forum Karlín toť metalové fórum.“

Vykročí reflektorům i davu vstříc a s výbuchem pyrotechniky se rozjíždí set, včetně titulní Jungle XXI. Už po tom prvním výstřelu se starší dáma po mé pravici chytá za srdce. Zatím je důvodem leknutí, které se brzy překlopí ve fascinaci, jak se začínají sypat její srdeční songy. Bicí rozjedou rytmický nástup pod jeho uvítacím p(rock)řikem. „Zdravíme všechny, kteří vážili tu dlouhou cestu sem. Ahój! Předposlední oficiální zastávka naší Jungle 21, po šesti letech tady ve Fóru Karlín. A dáme si něco staršího, Defenestrace!

Nejpozději v této chvíli se publikum jak zhypnotizované nechává ovládat oblíbenou partou, bez reptání přijímá svátost zvukovou z desky Alcatra’n’z a vtěluje se do role osmého člena kapely, když zpívá refrény této před volbami evidentně zvláště oblíbené pecky, tleská do rytmu při Katakombách nebo se nechává unést emocemi balady Svíce, které citlivě podbarvuje Petr Bartošek u kláves.

Obří projekce neviditelně spojených ledkových obrazovek. Na nich pocitové obrazy generované AI.

 Barva: Je to celejch čtrnáct metrů na šířku.

 To vše dotváří hmatatelná přítomnost kostry automobilu na pódiu, nechybí ani neodmyslitelné efektní plamenomety, aby diváky rozehřály blízko k teplotě slunečních protuberancí. Sedmá strana kostky zahlásí „Kostky jsou. Jsou právě vrženy.“ A žhavý plivanec bočního plamene stvrdí zpívané.

Pavel Balko: Boční plameny byly dneska spíš jen symbolicky, tady nejsou dost blízko trasy, abychom je uchytili a mohli využít naplno.

A tak v záloze číhají ohnivé prskavky. Vychrlí do vzduchu síru z hlubin pekel s takovou brizancí, že i sem tam se vyskytující smraďoch elektronik cigaretčík zalapá po dechu a zahanbeně odkládá svou páchnoucí trubičku, jejíž umělý čmuch mne nutí sentimentálně vzpomínat na cigára Marsky bez filtru.

Karel Ferda: Když vidím, že to jde na mě, tak prostě se zařídím tak, abych dejchal jiným způsobem. Třeba, takhle přes ret.

Dalekou horší je, když jsem u mikrofonu, teďka třeba u těch písničkách na konci je takový ten fajr, brutální, normálně mě to regulárně pálí. Ale já vím přesně, jak je to dlouhý časový úsek, a vím, kdy už musím poodejít od mikrofonu. (smích)

Ale ani ten ohnivec tu neřádí samoúčelně. Každý sólový kytarový výpad, každý výbuch pyra, každá světelná projekce je perfektně načasovaná, aby dotvořila stupňující se atmosféru večera. Spojení se silnou firmou ZL Production s.r.o. dělá své.

Bez obliby textů by však mohli spešláci podstoupit autodafé a přesto by to nebylo to správné kafé. Musíte mít hity. Jeden z těch dobře zacílených starších, Neber si rockera, právě nutí mužský doprovod dámy odvedle bušit se hrdě v propadlou hruď. A ona ho odmění polibkem. Možná ho zítra pošle do posilovny, ale dnes je to její rockové zvíře. A jiskry ze scénických efektů tančí nad hlavami, telefony se rozsvítí na vyzvání, trvalá oné dámy iluminují hvězdy z rockových galaxií, celé Forum Karlín se proměňuje v jeden obrovský zpívající, tleskající, spoluprožívající organismus. Je jen tady a teď. Ale překvapením ještě není konec. Společné turné s názvem Monster Meeting spojilo úderníky z Traktoru neodmyslitelně s bandou Dymytry a přestože jsem v zákulisí zdravil Jirku Urbana mladšího, známého též jako Dymo, nenapadlo mne, že s ním dorazí také kompletní sestava. Dorazila. A včetně Noida se objevuje na jednu společnou pecku. Nadšení jde okolo mne jak mexická vlna a určitě pokračuje dál Karlínem až k Vltavě.

 Musím říct, že i když jsme se při zvukovkách zdravili v zákulisí, nenapadlo mě, že DYMYTRY uvidím taky na pódiu…

Dymo: Monster Meeting je pecka, která nás provázela vlastně, myslím si, že dvě léta už.

Lidi zněli nadšeně.

Vypadá to, že jo. Já jsem tady dlouho nehrál v Karlíně a když nám kluci řekli, jestli bysme nepřišli, tak sme měli velkou radost, že nás pozvali a ty lidi to celkem vocenili bych řek.

 Ještě jsem nikdy neviděl oheň z boku…

Traktoři jsou v tomhletom asi nejdál tady u nás, v plamenech. Ty využívají ze všech stran plameny.

 Jaká bude spolupráce do budoucna?

2024 to bylo dvacet koncertů Monster Meetingů, vlastně open air. A to bylo hodně navštěvovaný, měli jsme z toho velkou radost, protože samozřejmě to bylo taky po naší změně v kapele. Takže to bylo takový celkově emotivní léto, a když sme ho mohli strávit s kamarádama a s plnejmama open airama, to bylo to nejhezčí, co mohlo bejt. A věřím tomu, že si to ještě někdy zopakujeme.

 TRAKTOR budou mít v roce 2026 pětadvacet let a vy máte kolik?

My máme… My jsme 2003. Takže budeme slavit nějak ´27 nebo ´28.

A žhavé novinky u vás?

V dobrým i zlým Tour 2025, ke kterýmu jsme natočili živák, první s Vaškem (zpěvák Václav Noid Bárta, pozn. aut.) a vyjde na dvouvinylu, dvou CDčku ve speciálním limitovaným boxu s fotoknihou a k tomu jedeme teda celkově v říjnu i v listopadu, devět hal.

Zpět do haly, protože traktor se na oko loučí, ale všichni víme, že právě ze zlomové Šachoffnice přijde první přídavek Horizont. Zpěvák zve exekutora basů do dvířek vozu. Hovořili jsme o tom výše.

 Pavel Balko: Když jsme vydali desku Šachoffnice, tak tam to vystřelilo. Tam jsme už správně začali.

Přichází Vivat Festival, promítají se záběry z největších hudebních festivalů a připomíná se blížící pětadvacáté výročí kapely. Což dává tušit, že příští rok oslava rozhodně nebude nijak decentní. Teď jsme však ještě tady a teď. Poslední pecka. Monumentální stadionovka Letokruhy, během které může lídr s mikrofonem směle zanechat publikum samo sobě, když opakuje refrén. Outro a řada muzikantů zdraví rozhicované řady pod sebou. Je div, že Céčko svou stylovou bundu rockerku sundal až někdy ke konci setu. Ve stylovému prostoru, vše stylové, až do konce. Mikrofon končí zpět v zadní kapse a unavení, spokojení traktorečníci se vrací do šatny. Samozřejmě nedojdou, musí se zastavit s VIP diváky, kteří už na ně čekají v zákulisí a spokojeně hodnotí vysunuté pódium.

To pódium není úplně krátké…

Standa Balko: Sice chodim běhat a na fotbal, ale tady…

Proběh ses s kytarou řádně.

A to mám vybraný ty nejlehčí nástroje.

 Hrával jsi fotbal za mlada jako každý správný rocker?

Jo, pak jsem ho nechal kvůli muzice. Ale chodim si dodneška zahrát se starejma pánama, bez toho bych tohle pódium nezvládal. (smích)

Pavel Balko: Hokejka je lehčí. (smích)

Jak dlouho používáte intro od kapely Five Finger Death Punch?

Tak pět, šest let. A fanoušci už to znají.

A proč?

Protože to nabudí lidi. Já je mám rád. Než odešel Jason Hook. Já sem měl strašně rád tu sestavu, když vydali Got Your Six. Když se ozve písnička Five Finger Death Punch, vědí, že začíná náš koncert. Ale už jsme přemýšleli, že to změníme. Že dáme Ozzyho.

A nepřemýšleli jste o něčem svém?

My máme intro v Jungle XI. A to hrajeme na konci.

To mám rád, když kapela po skončení koncertu pustí vlastní věc, abych odcházel s tou vzpomínkou.

Nás to napadlo zařadit až v průběhu turné. A lidi to mají rádi. Nechtějí odejít, mávají…

Byl jsem svědkem, mohu potvrdit. A teď teprve přišel čas načepovat si v prostoru u pípy hladinku a nechat doručit večeři z blízké restaurace. Traktor v Praze opět dokázal, že rock je stále živý, hlučný, a především – neuvěřitelně nakažlivý. Kdo tam nebyl, může jen litovat, ale ti, kdo byli, si odnášeli zážitek, který zahrnoval humor, energii, respekt k fanouškům a obdiv k hudebnímu umu kapely. S takovou show jako Jungle XXI tour je jasné, že takových nezapomenutelných zážitků, včetně koncertu ve Zlíně, kde vše v roce 2025 vyvrcholilo, bude vícero. Právě za nimi mnozí staří – i noví fans z Prahy – za kapelou vyrážejí znovu a znovu.

pro ROCK&POP Marek Dobeš