VLADIMÍR JAVORSKÝ Jsem písničkám vděčný za to, co mi sdělí
Jméno Vladimíra Javorského si lidé s největší pravděpodobností bez zaváhání spojí s jeho filmovými rolemi, s prkny pražského Národního divadla nebo se scénou pražského Činoherního klubu. Jak ovšem tento oblíbený, charismatický a oceňovaný herec sám říká, divadlo je pouze jednou nohou, po které kráčí. Tou druhou pro něj představuje hudba. Javorský působí již mnoho let jako aktivní muzikant a vokalista v kapele svého kamaráda Mirka Kemela a v listopadu loňského roku vydal debutové album svých autorských písní s názvem Ještě je, s nimiž již více než rok koncertuje. Javorského písničky v sobě snoubí prvky folkloru, šansonu a jazzu a zaznamenávají prchavé okamžiky, které samy sebe pojmenovaly, a tím poodhalily něco hlubokého a skrytého, čemu lidé rozumí, přestože to třeba neumí pojmenovat. Není divu, že se jeho deska dočkala i nominace na hudební Cenu Anděl. TEXT: ALENA URBÁNKOVÁ FOTO: ARCHÍV VLADIMÍRA JAVORSKÉHO Mluvit s Vladimírem Javorským je radost. Z jeho slov i gest čiší přirozenost, rozvaha, vyrovnanost a vděčnost za to, co k němu v životě přichází. V příjemném rozhovoru, jejž jsme společně vedli druhý den po jeho dvojkoncertě na Prázdninách v Telči v jedné z tamních kaváren, jsme se od povídání o muzice, koncertování s vlastní i Kemelovou kapelou, vzniku jednotlivých písní i celého alba či o rozdílu mezi světem divadla a hudby dostali i k obecnějším a poněkud filozofičtějším tématům. K otázkám plynutí života, kouzla přítomné chvíle, klidu v duši nebo nedůležitosti lpění na hledání odpovědí. Mnozí folkoví muzikanti říkají, že zahrát si na nádvoří telčského zámku prý úžasný zážitek, na něž se vždycky těší. Během včerejšího večera jste na Prázdninách v Telči vystoupil hned dvakrát, nejprve jako člen kapely Mirka Kemela a hned poté se svou vlastní deskou Ještě je. Jak jste si na pódiu užil atmosféru telčského festivalu? Ten večer byl krásný, přišla hromada lidí, prostředí zámku je krásné, například sochy Adama a Evy ztvárňující hradního pána a jeho paní, jsou nádherně nasvícené. Atmosféra je překrásná a lidé veskrze vlídní. Dva koncerty za sebou jsem měl poprvé, ale příště už je asi takhle po sobě nedám, je toho moc. Navíc byla zima a k tomu vítr. Na druhou stranu, člověk je zvyklý z divadla, že představení má většinou dvě půlky. I když teď už vlastně také moc ne, často se hraje bez přestávky. Byl to záhul, ale díky lidem, kteří poslouchali, to bylo moc příjemné. Během druhého vystoupení s Vaším debutovým albem Ještě je jste s sebou měl na pódiu pouze výtečného pianistu Ondřeje Kabrnu, který však není členem vaší kapely. Písně dostaly v jeho podání jiné a poněkud decentnější aranže, než když je hrajete v sestavě muzikantů, s nimiž jste natáčel desku a s nimiž obvykle koncertujete. Na pódiu jste zmínil, že ten večer vystupujete jako duo podruhé. Proč nepřijela vaše skupina? V hudebním světě je úplně normální, že muzikanti mají mnohem více projektů, aby se uživili. Kluci z mé kapely hrají i s Nikol Bókovou, mají spoustu svých angažmá, a někdy nešlo dát dohromady termíny. Říkal jsem si, že bych však i tyto termíny rád využil. Vždycky jsem Ondru Kabrnu obdivoval, a tak jsem ho oslovil, jestli by do toho se mnou nešel, a on souhlasil. Takto ve dvou jsme měli teprve druhý koncert, protože ten projekt (myšlena nahrávka Ještě je, pozn. red.) je mladý. První koncert jsme s kapelou odehráli loni na folkovém festivalu v Náměšti nad Oslavou. V té době ještě nebyla deska hotová. Pak proběhlo dalších pár koncertů s kapelou a včera druhý koncert s Ondrou. Kluci z kapely nemají čas, protože jsou skvělí. Stejně jako Ondra. Je to génius, říkám mu pan Muzika, protože na co si vzpomene, to zahraje, a to přesně tak, jak chce. V tom je velká svoboda. Jak dlouho už si zaznamenáváte své popěvky a verše? Vlastně ani nevím. Asi od té doby, co jdou nahrát do telefonu. Třeba od roku 2010? Pár telefonů jsem ztratil, takže některé písničky jsou v čudu, a jiné písně si nezaznamenám, protože když přijdou, nic u sebe nemám, takže zase odejdou. Jaká tedy vypadá cesta od nápadů zanesených v poznámkách v mobilu ke skladbám? Záznam vznikne na cestě od metra domů, někde na lavičce nebo tam, kde k tomu člověk přijde. Pak dorazím domů, vezmu si kytaru nebo ukulele a hledám k němu nějaký pěkný kabátek z muziky. Kolikrát mi poté hraje v hlavě, takže si k němu nabroukám předehru, mezihru nebo nějaký motivek, a dodávám je k dalším nahrávkám jako muzikantskou složku. Některé písně vznikly tak, že jsem natočil demo u Jardy Svobody, jenom s kytarou, s ukulele nebo s jeho klávesami, a pak jsem ho poslal v této podobě Marianovi. Jiné věci vznikly tak, že jsem dal Marianovi holou kostru a zazpíval mu k ní nějaké motivy, které mě napadly. Marian si je vzal a udělal aranž. Jak vypadají, když jsou nahaté a hraju je sám, jste slyšela včera. Takto zazněla na koncertě třeba Fiala. https://youtu.be/xJ41iiEVTSM?si=NfLFSHS-EX_ZdyBE Zdá se mi, že právě u Fialy vynikl díky její obnažené podobě živěji text. Víte, vždycky je to o poměrech, něco za něco. Mám to takhle rád. Baví mě, že i když má písnička různé kabátky, stále drží pohromadě. Tedy aspoň mám ten pocit. Vaše písně jsou žánrově poměrně různorodé. Některé v sobě nesou folklorní prvky, jiné se blíží šansonu nebo jazzu. Máte dopředu představu, jaký kabátek chcete daným skladbám obléct? Cédéčko Ještě je představuje mišuňk. Lidé nám dost vytýkají, že je to takříkajíc každý pes jiná ves. Mě ale písničky takto napadají. Jednou mají lidový tón, druhý den v divadle přijde nápad na něco teatrálního, případně šansonového. Jestli bude nějaké příště, možná se pokusím vytvořit písně buď jen na lidovou notečku, nebo naopak šansonové. Nevím, jak to bude, a netrápí mě to. Jsem vděčný, že mi písničky takříkajíc chodí. Otázkou zůstává, jestli je pestrost skutečně na škodu. Pestrobarevnost na malířské paletě a následně i v obrazu bývá působivá. Přesně tak, pro mě to na škodu není. Nevadí mi to. Jeden den jsem v Telči, pak v Praze, potom v Soulu a poté někde na dědině. Monokultury také nejsou moc k životu. Objeví se červotoč a celá kultura přijde vniveč. Ale to plácáme páté přes deváté. Abych to dopověděl, Marian zaštítil všechny písničky jazzovou notečkou. Ať už jsou šansonové, lidové nebo extravagantní, mají na sobě jazzovou košilku. Byť mají spodní prádlo různé, jejich kabátek je jazzový. A jsem z toho šťastný. S producentem, multiinstrumentalistou a hudebním teoretikem Marianem Friedelem se znáte z náměšťského folkového festivalu již […]