ZRNÍ Lehký krok ke kořenům
Na své sedmé řadové desce Široko daleko se kladenská kapela Zrní vrátila ke svým kořenům. Novinka je zvukově jednoduchá a stručná, na rozdíl od předchozích alb Jiskřící a Nebeský klid s minimálním množstvím samplů a elektroniky. Všech dvanáct skladeb přímo ve zkušebně Zrní se svým mobilním studiem nahrál Ondřej Ježek, který desku následně ve studiu Jámor zprodukoval a smíchal. Na otázky odpověděli zpěvák Honza Unger a houslista Jan Fišer. TEXT: ROMAN JIREŠ (ČTK) FOTO: ZUZANA VESELÁ Loni jste poměrně nenápadně oslavili dvacet let své činnosti. Je obdivuhodné, že stále hrajete ve stejné sestavě. Jak jste to dokázali? Unger: Je něco jiného, když kapela hraje celou dobu ve stejném složení, anebo jde změnou v sestavě za jiným cílem. Naše síla a přednost je v přátelství a v tom, že sdílíme zdary i nezdary. Fišer: Je to také v tom, že se respektujeme. Unger: Jsem si vědom některých svých komunikačních nedostatků a tím pádem jsem schopen respektovat to, co mi třeba vadí na ostatních. Když si to člověk uvědomí a nemyslí si, že je nejlepší ze všech, dokáže vycházet se všemi. Fišer: Zároveň je to dané tím, že si lidé v kapele něco muzikantsky přinášejí. Člověk ve skupině často zjistí, že nápady ostatních jsou lepší než jeho a posunují kapelu dál. Vypadá to, jako byste byli kapelou bez klasického lídra, kolem kterého se vše točí. Vnímáte to? Fišer: U nás to není o jednom člověku. Někdo řídí dodávku, někdo ji musí naložit… Unger: Máme různé funkce a víme, že každý je schopen dělat jenom něco. Navzájem se doplňujeme a spojujeme v silný celek. A jak je to s autorstvím písní? Unger: Texty píšu já, hudbu spolu s kluky. Ale jako autoři jsme pod písněmi rovným dílem podepsáni všichni. Byla někdy v kapele krize? Fišer: Určitě, krize je normální věc, občas se musí vyvětrat… Jednou za čas je nějaká ponorka, ale stejně to pak skončí tak, že jsme kámoši, kteří se spolu po koncertě opijí. Deska Jiskřící je elektronická, Nebeský klid zase v dobrém slova smyslu aktivistická. O nové mluvíte jako o návratu ke kořenům. Můžete to nějak rozvést? Unger: Tematicky jsme se vrátili někam, kde jsme začínali. Chodili jsme s kytarami ulicemi, nechtěli jsme být něčím zaměstnancem, toužili jsme po cestování a tvorbě… Ještě před vydáním prvního alba jsme dělali veselé písničky. A myslím, že tenhle pocit se vrátil na naši novou desku. Tentokrát jsem si řekl, že nebudu nic řešit a vrátím se více k sobě a k šíření radosti ze života. Texty jsou zenové, o pomíjivosti, o blbostech a dost o lásce, která tam někde po odstranění rozumu evidentně neustále číhá. Po minulém albu, které se více obracelo ven, jsem teď cítil, že se chci vrátit k sobě. Z velkého světa zase k tomu malému, osobnímu. Jak budete tu radost šířit? Fišer: V Českých Budějovicích zahájíme 3. března turné, které potrvá celý rok. Budeme hrát i na nějakých letních festivalech. Křty budeme mít v Praze a Brně až na podzim. Chceme, aby měli lidé desku naposlouchanou. Unger: Některé věci už jsme hráli před nahráváním alba. To jim vždycky prospívá. Měla na vznik desky nějaký vliv pandemie koronaviru? Fišer: My tenkrát zrovna plánovali, že si dáme roční pauzu. Do toho přišla pandemie, tak jsme pauzu mít museli. Takže jsme si od sebe a od hudby odpočinuli a myslím, že jsme se začali na novou tvorbu těšit. Unger: Měli jsme čas na sebe i rodiny, měli jsme čas se uklidnit. Pandemie znovu upozornila na pomíjivost a smrtelnost a já si s daleko větším klidem psal básničky. Ze začátku jsem si myslel, že už píšu jenom pro sebe, což mě osvobodilo od různých tlaků. Fišer: Proces vzniku téhle desky byl uvolněný a hodně jsme si ho užili. Zmiňovanému úkroku stranou odpovídá i videoklip k písni Dráha, který jeho režisér a tvůrce Jakub Čermák zpracoval jako vaši bláznivou cestu kapelní dodávkou. Souhlasíte? Unger: Je v něm esence toho, jací jsme v dodávce. Mnohokrát jsme v ní měli divočejší párty, než ukazuje klip. Kuba krásně dokázal zaznamenat a sestříhat náš námět, máme rádi tyhle jednoduché nápady. Fišer: Nápad a atmosféra jsou nejdůležitější esence čehokoli. Potom věci vznikají jednoduše a rychle. Kolik jste u natáčení klipu najeli kilometrů? Unger: Moc ne. Jezdili jsme z jedné vesnice do druhé. A co ti baleťáci na blátivém poli? Fišer: To byl pro nás nejdražší moment celého klipu. Unger: Jedna z tanečnic mi pak psala, že ucpala vanu, když čistila oblečení… Chystáte ještě nějaký další videoklip? Unger: Asi až na podzim k písničce Mí zlatí roboti. Ale třeba se do té doby něco změní. Jak vypadala spolupráce s Ondřejem Ježkem? Unger: Všech dvanáct skladeb jsme natáčeli v naší zkušebně, kam za námi dojížděl Ondřej se svým mobilním studiem. Myslím, že je na desce hodně cítit, že jsme točili většinou jako zastara, všichni společně. Ten zvuk je nejblíže tomu, jaký od sebe známe, když se sejdeme jako kapela. Prý jste poprvé psali hudbu až na texty. Unger: Pro mě to byl zásadní rozdíl a já jsem v tom vlastně objevil úplně novou disciplínu. Když vidím text, zkoumám, jak ta slova potřebují prolnout s melodií, a je to pro mě zábavná činnost. Takovou jsem dříve neznal, protože bylo potřeba nacpat text do hudby. Je to pro mě takhle snazší. Fišer: Dříve byl strašný porod šroubovat text na muziku. Teď mi to přijde přirozenější. Nelze opomenout vaši angažovanost. Budete i s novým repertoárem vystupovat na různých společensko-politických akcích? Unger: Myslím, že s námi je to bytostně spojené, my prostě takoví jsme. Názor, že umění by se nemělo tahat do politiky, je pro mě nesmysl. Na téhle radostné a lehké desce jsme si jenom ukročili stranou, mimo aktivismus. Přišlo mi to nejsmysluplnější, možná právě proto, že svět je teď tak strašně komplikovaný. Ale konflikt na Ukrajině nás zase přivedl k tomu tvořit písničky k politické a společenské situaci, jenom jsme je nedali na album. Fišer: Jsme prostě angažovaná kapela, proto nás lidé a spolky oslovují na různé akce, jako bylo třeba letošní hraní pro Ukrajinu na Václavském náměstí v Praze. Výkřik Mnohokrát jsme v dodávce měli divočejší […]
