„2116“ boří mýty o muzikálech
Nevím, jak vy, ale já osobně mám při vyslovení pojmu „muzikál“ rozporuplné pocity. Na straně jedné si vybavím neopakovatelné melodie klasických Weberových příběhů, které, leč jsou už provařené, nikdy neztratily punc originálního a mistrovského díla. Na straně druhé však vzpomenu také na spoustu tuzemských pokusů vytvořit v tomto lehčím žánru nějaký stejně originální, avšak pro mnoho lidí již nestravitelný hudební materiál.
Takovéto představy se momentálně (alespoň v mých myšlenkách) snaží rozbořit nově vzniklé dílo na motivy Raye Bradburyho, nad kterým ještě stále neztrácím naději a o kterém si myslím, že by mohlo znamenat vkusný průlom ve zdejším světě muzikálů.
Podle slov samotných tvůrců se „2116“ pohybuje na hranici hudebního, tanečního a fyzického divadla, přičemž už samotný popis slibuje podle všeho pestrý audiovizuální zážitek. Děj navazuje na klasické Bradburyho postavy, které doplňuje fluidum intergalaktického budoucího světa a lehce konspirační, současné téma. Hra má prý vlastně být poselstvím pro současné i budoucí generace.
Toto poslední dílo v životě Raye Bradburyho se sice již nedočká premiéry s účastí samotného autora, za to ale slibuje neokoukané tváře účinkujících umělců a pro „muzikál“ nevšední zpracované téma. Sám Ray Bradbury si přál realizovat premiéru díla v Praze. Píše se rok 2016 a 2116 netrpělivě očekává padající oponu a hlasitý potlesk…
