Robert Hicks 78 otáčkový muž – rozhovor

Potkali jsme se na festivalovém okruhu na UrbanFest 360 v Orlandu na Floridě. Byla to nezapomenutelná tvůrčí srážka: já tam po boku herců Silvie Šuvadové a Daniela Krutského uváděl náš celovečerní thriller Ďáblova sbírka, zatímco Hicks představoval svou pozoruhodnou krátkometrážní tvorbu.

Robert Hicks je autentický, všestranně nadaný americký umělec, jehož kořeny v klasickém jazzu, vokálním projevu a vintage zvuku – především celoživotní vášeň pro šelakové desky na 78 otáček, jež formovaly jeho hudební instinkty od raného dětství – dodnes inspirují jeho osobitou retro-moderní estetiku. Vidět oddaného umělce s takovým analogovým cítěním, jak přirozeně přechází za kameru do světa nezávislého filmu, okamžitě podnítilo debatu o zvuku, rytmu a nezávislém vyprávění přesahujícím hranice.

„Střih má svou hudební synkopu.“

Jak jsi našel vztah k hudbě?

Vyrůstal jsem v Oregonu, máma v Eugene, a jezdívali jsme dvě hodiny na návštěvu k jejím rodičům. Na půdě byla spousta pokladů, včetně šelakových desek na 78 otáček. Babička mi je nechala a koupila mi gramofon. Doma jsem si ty nahrávky pouštěl k hraní s hračkami. Táta měl navíc eklektickou sbírku desetipalcových LP desek, které mě fascinovaly. Pětiletým uším zněly tak tajemně a plné nebezpečí.

Jak se vyvíjelo tvé hudební vzdělání?

Seznámil jsem se s klavírem – nejprve jsem vybrnkával melodie podle sluchu, později i složitější kusy jako Stardust. Postupem času jsem se naučil číst z not. Když mi bylo šestnáct, naši usoudili, že nadešel čas, abych začal studovat u Genea Confera.

Co byl tvůj největší průlom v Hollywoodu?

Během měsíce od příjezdu do města se mé jméno objevilo na poutači podniku Cinegrill / Gardenia / Screen Jazz Club na Sunset Boulevardu. Reputace tohoto klubu vedla přímo ke spolupráci s legendami, jako byla Anita O’Day nebo jeden z mých hudebních hrdinů, skladatel a aranžér Pete Rugolo. Každé vystoupení bylo vzrušující a naplňující.

Proč zůstává Velký americký zpěvník (Great American Songbook) ústředním bodem tvé identity?

Protože tyto písně jsou mistrovskými díly dramatu a úspornosti. Učí vás emocionálním obloukům a tomu, jak vyjádřit dramatickou hloubku na malém prostoru. Nehledě na technické dovednosti bylo hrát a zpívat tento repertoár v šestnácti letech na profesionální úrovni velkou raritou. Nikdo jiný to nedělal; působilo to jako anachronismus.

Jak došlo k přechodu na vizuální plátno?

Na střední škole vedla tvorba videí k práci v Los Angeles, což mou kariéru urychlilo. Hudba dává kadenci a rytmus, které předurčují vizuální tempo. Zvukový design a hudba nejsou jen pouhou vrstvou navíc; jsou strukturální. Střih má svou hudební synkopu, rytmus na těžkou dobu. Drobný odstřih způsobí v emocionálním dopadu obrovský rozdíl.

Jak ovlivnila tvůj pohled na věc evropská zkušenost?

Při setkání s evropským publikem jsem cítil upřímné uznání. Ten zážitek působil mnohem rodinněji než čistě komerčně.

Na jakém projektu právě pracuješ?

Na filmu noir napsaném ve stylu 50. let – temném, romantickém příběhu o nejistotě, strachu a samotě izolace. Jako režisér se ujímám role velmi podobné kapelníkovi: udržuji disciplínu a zároveň dávám prostor intimním, osobním a nefiltrovaným výkonům.

S jakými překážkami se na place potýkáš?

Nejtěžším úkolem je sladit celkovou vizi s technickou realitou. Musíte udržet jasnou komunikaci mezi kamerou, mikrofonistou a herci. Komponovat scénu a naladit se na stejnou vlnu s herci vyžaduje neustálou adaptaci.

Kdo tě stylisticky ovlivňuje ve filmu?

Rozhodně Hitchcock. Welles, Antonioni a humor Jacquese Tatiho.

Jak vnímáš dnešní filmové prostředí?

S nástupem YouTube a streamovacích služeb se scéna roztříštila. Ve zlatém věku se evropská kinematografie (Bergman, Wajda, francouzská nová vlna) propojovala s americkým vyprávěním. Dnes se nezávislý filmař musí vypořádat s globální distribucí a zároveň si uchovat svůj osobitý, nezaměnitelný hlas.

Marek Dobeš