Aneta Langerová – Dvě slunce
Interpret: Aneta Langerová
Album: Dvě slunce
Vydavatelství: Art Shock / Supraphon
Žánr: POP
Stopáž: 49:17
Autor recenze: ZDENĚK HEJDUK
První vítězka vyhledávací soutěže SuperStar, která jde tvrdě svou osobitou cestou a nenechala se semlít showbusinessem, si symbolicky na své narozeniny vydala novou desku. Pokračuje na ní v cestě, na niž vstoupila předchozím projektem Na Radosti, tedy nabízí křehké, intimní písničky, které si napsala sama ve spolupráci s klávesistou doprovodné kapely Jakubem Zitkem. Oba se společně podíleli na hudbě i textech většiny skladeb, coby hudební nástroje jsou nejvíc slyšet piano a housle, ale i violoncello a škála dechových nástrojů.
Už v úvodní a titulní písni Dvě slunce symbolizující textově celé album zurčí akustické kytary a Langerová se do zpěvu nijak silově neopírá. Rádia by mohla sáhnout po hudební a textové inspiraci knihou Jacka Londona Bílý Den, na nějž tvůrci stihli ještě před vydáním desky natočit klip s Miloslavem Mejzlíkem v hlavní roli, ale bez přítomnosti interpretů. Písnička především zvukem kytar připomíná sound kapel šedesátých let, celou ji pak potrhuje pěvecký sbor. Ten je na albu přítomen častěji, třeba ve skladbě Strom s pianem, a především pak v jednom z vrcholů desky, přímo gospelové Marii, kterou Langerová začne opět sama jen s akustickou kytarou. Postupně se přidá tleskání a píseň graduje společným zpěvem se sborem. S muzikou souzní i text o neumírající víře a znovuzrození.
Živější skladbou je Tělo 2086 s kritikou moderní virtuální doby se styky pouze po sítích v jejím textu a s výbornou basou a dechovými nástroji v muzice. Asi největší rockový drajv z celého alba má song Závrať, jenž ve svých slovech roztančí i sestry boromejky. Naopak jen sílu hlasu bez jakéhokoli doprovodu předvedla Langerová v čistě vlastním hudebním působivém líčení posledních věcí člověka i smrti nazvaném Antonín.
Tohle není deska k nějakému křepčení, ale k soustředěnému poslechu a vychutnávání si všech hudebních i textových nuancí. Celkový dojem z opravdu povedeného alba ještě podtrhují ilustrující černobílé fotografie Herberta Slavíka v jeho bookletu.
