Biffy Clyro – A Celebration of Endings
BIFFY CLYRO
A Celebration of Endings
WARNER MUSIC 45:19
ALTERNATIVNÍ ROCK
ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA
Nezastírám, že mám pro tuhle skotskou kapelu slabost. Poslouchat Biffy Clyro je něco jako fandit dvěma kapelám najednou. Jedné alternativní a druhé popové. Naživo jsou naprosto strhující. Proto jsem byl na deváté studiové album natěšený. Po akustické desce MTV Unplugged (2018) a loňském soundtracku k filmu Balance, Not Symmetry přichází frontman Simon Neil s bratry Jamesem a Benem Johnstoneovými s jedenácti novými skladbami, jejichž produkci svěřili Richovi Costeymu (spolupracoval například s Foo Fighters, Muse nebo Jane’s Addiction). Vyplatilo se.
Zvuk je krystalicky čistý a každý nástroj čitelný. Jen už ne tolik ostrovní, ale hymnický, nejspíše ve snaze udělat z tria velkou stadionovou kapelu. Třeba u Instant History jsem měl chvílemi pocit, že jsem se spletl a poslouchám Imagine Dragons. Biffy Clyro však dokazují, že psát hity nezapomněli, i když je závěrečný účet hubenější než obvykle. S každým dalším poslechem se ale může tento dojem měnit.
Silných momentů je na desce ve skutečnosti víc. Ať už jde o úvodní North of No South, Weird Leisure, singl Tiny Indoor Fireworks, Space, The Pink Limit či Opaque. Umím si je všechny v nadupaném koncertním playlistu kapely představit. Přesto není novinka A Celebration of Endings tak odzbrojující jako alba Only Revolutions (2009) nebo Opposites (2013), na kterých Biffy Clyro dokázali zúročit veškerou svou dřinu a energii. A i když si novou desku nezamilujete hned napoprvé, jen tak se vás nepustí. Stane se z ní dobrá milenka. Nejen ta na jedno použití.
