Bob Dylan v Praze. Bluesem pulsující svět svérázného vypravěče

BOB DYLAN e1672312141418

O třech avizovaných pražských vystoupeních Boba Dylana v O2 universu se hovořilo ještě dlouho před tím, než kterékoli z nich začalo, a diskuze s dylanovskou tematikou rozčeřily vody i po jejich odeznění. Hlavními tématy diskusí, často se značně protichůdnými názory, byl zejména koncertní repertoár, Mistrův přístup k písním, jejich živé provedení nebo zákaz používání mobilních telefonů. Není se čemu divit, už od samého počátku své hudební dráhy se umělec nebál čeřit vody, vždy měl jak své obdivovatele, tak i kritiky. Již na prvním z trojice koncertů potvrdil držitel Nobelovy ceny za literaturu a Pulitzerovy ceny za výrazný přínos populární hudbě a americké kultuře svou roli hudebního fenoménu, naprostého solitéra i nevyzpytatelného génia.

Text: Alena Urbánková Foto: Archív

Dnes již třiaosmdesátiletý Robert Allen Zimmerman vstoupil na scénu v první polovině šedesátých let a upoutal posluchačskou pozornost poetikou svých textů plných symboliky a odkazů k aktuální společenské situaci. Jeho protiválečné písně apelující na důležitost občanských práv se staly hymnami a Dylan byl dokonce mnohými považován za mluvčího své generace. Ačkoli vzešel z folkových a country kruhů, rozhodl se vydat cestou experimentů, vzít do ruky elektrickou kytaru a propojit svůj dosavadní písničkářský svět s rockovým přístupem, což působilo ve své době zcela přelomově. Později podnikal výlety i do dalších žánrových sfér a pustil se do syntézy své hudební výpovědi také s gospelem nebo blues, což mu vyneslo nespočet hudebních ocenění, včetně deseti zlatých gramofonů Grammy, či uvedení do Rock’n’rollové síně slávy.

Ačkoli koketoval setlist s různorodými žánry (píseň Goodbye Jimmy Reed nabývala podoby pomalého rockabilly, skladba To Be Alone With You s výrazným sólem na foukací harmoniku nezapřela ducha country), hlavním pojítkem celého setlistu byla bluesrocková nálada. Ta vycházela ve své podstatě z charakteru desky Rough and Rowdy Ways z roku 2020, která dala název celému koncertnímu turné. Umělec ji naservíroval posluchačům takřka celou, s výjimkou závěrečného více než čtvrthodinového opusu Murder Most Foul.

Jednotlivé „novinky“ rozprostřel mezi osm starších kousků zejména ze šedesátých let tak, aby jednotlivé skladby střídaly nálady, žánrové zabarvení či tempo, a vytvářely tak příjemně znějící kompaktní celek. Podmanivou písničku False Prophet, ryzí rytmickou bluesovku evokující v mysli obraz začouzeného baru, vystřídala například When I Paint Masterpiece z roku 1971, jež v živém provedení překvapila až latinskoamerickou rytmikou, za značně rozvolněnou Crossing the Rubicon následovala o poznání melodičtější skladba Key West (Philosopher Pirate), obě z výše uvedeného alba.

Muzikanti vstoupili na pódium, lemovaném ze tří stran červenými sametovými divadelními závěsy, se zjevnou přirozeností, jako by ani nebrali diváctvo na vědomí, a bez okolků zahájili večer písní All Along The Watchover, které zajistil druhý paralelní život díky zdařilému coveru Jimiho Hendrix. Hned v úvodu překvapila skupina výrazně rockovým zvukem. Prosté scéně dominovalo černé piano otočené k publiku tak, aby mohli hledět do tváře Dylanovi, který za něj usedl. V pozadí za hudebníky stálo několik různorodých lamp, jinak byl prostor jeviště zcela čistý a jednoduchý, a tak působilo velmi decentním a komorním dojmem. Kdo se s předstihem zajímal o skladatelův aktuální koncertní setlist, nebyl překvapen, že v průběhu večera nenastal čas na takřka „zlidovělé“ ikonické klenoty jako Blowin‘ In The Wind, Knockin‘ On Heaven’s Door, Mr. Tambourine Man, The Times They Are A-Changin‘ nebo Like A Rolling Stone. První kámen úrazu pro nezainteresované rýpaly.

Tím druhým byla zejména podoba písní. Zčásti ji podmiňovalo složení kapely. Dvěma kytarám (elektrickým i akustickým), baskytaře (střídané kontrabasem) a bicím dominoval Dylanův klavír, jenž se v originálních nahrávkách de facto nevyskytuje. Z naprosté většiny však podobu repertoáru toho večera ovlivňovala osobnost samotné hvězdy. Pokud posluchač nepatřil mezi výsostné znalce Dylanovy tvorby, mnohdy tápal, které skladbě právě naslouchá. S trochou nadsázky lze říct, že z jejích původních podob zbyla často spíše torza, protože si je legendární tvůrce upravoval ke svému vlastnímu obrazu, a to jak v rovině pěvecké, tak i klavírní.

Dylan své písničky spíše vyprávěl, než zpíval. Některým slovům dodával důraz, jiná odlehčoval, některá doslova plival z úst, jiná téměř šeptal. Obdobné vypravěčství zůstalo přítomno i v jeho (v pravém slova smyslu) zpívaných pasážích. V emočně vypjatějších momentech jeho hlas ustřeloval kamsi do výšin, což ve výsledku nepůsobilo rušivě, ale jako součást umělcovy pěvecké výpovědi. Se stejnou svobodou přistupoval i k frázování. Jednotlivé úseky textů zrychloval či naopak zpomaloval, mnohdy se v rámci jedné fráze sklouzl jako na klouzačce a pak krátce čekal, aby zahájil novou frázi společně se svou doprovodnou hudební formací. Nutno podotknout, že kdo si netyká s angličtinou, byl výrazně ochuzen, protože právě Dylanovo svérázné vypravěčství hrálo důležitou roli ve výsledné recepci skladeb. Nepůsobilo nepatřičně, ale dodávalo vystoupení sugestivitu a pocit autentičnosti.

Se stejnou svobodou zacházel umělec s písněmi také v klavírní rovině. Místy nechával piano lehce ševelit nebo jej něžně hladil, místy sekal do klapek s rázností dřevorubce nebo ovládal klaviaturu s nadhledem starého, zkušeného barového klavíristy, který během hry odklepává ohořelé kousky doutníku do popelníku položeného na víku svého piana. Výsledkem byla živá klavírní linie, která díky skvělému zvuku O2 universa dominovala ostatním hudebním nástrojům.

Poněkud problematický byl ovšem fakt, že se často Dylan stával sólistou i v rovině klavírního partu a nevypočitatelně si pohrával s rytmikou a tempem. Doprovodní muzikanti nespustili z hlavního aktéra oči, a jako by se mu snažili číst myšlenky, sledovali bedlivě každý jeho pohyb, aby byli schopni na jeho vrtošivost okamžitě zareagovat. Jejich neustálé ledově klidné, ba dokonce extrémní soustředění hraničící až s jakousi prapodivným odstupem, téměř udivovalo, protože jej člověk běžně na koncertech nevidí.

Přesto však nebylo mnohdy v moci kapely se se svérázným klavíristou sladit. Občas se totiž za svým nástrojem pod vlivem pěvecké výpovědi rozvášnil natolik, že se ocitl nejen mimo čas a prostor, ale také mimo tempo a rytmus, a to dost možná se záměrnou potutelností. Jelikož se jednalo o relativně krátké okamžiky, lze nad nimi s ohledem na Dylanovu svéhlavost přimhouřit oko. Skutečný problém nastal ovšem v procítěně odzpívané baladické písni Mother Of Muses z aktuální desky, kdy se Dylanovo piano vymklo zbytku kapely tak, že se pomalá skladba v sólové pasáži na nějakou dobu skutečně zcela „rozsypala“.

Pomineme-li, že tato horká chvilka nepůsobila ani v nejmenším dobrým dojmem, byla to škoda i kvůli půvabné aranži písničky, jelikož se v ní kontrabasista chopil smyčce, přestože dosud hrál výhradně pizzicato, tedy pomocí prstů. Sluší se však říct, že šlo prakticky o jediný skutečně slabý moment celého koncertu a že si společně s následující údernou rytmicky přesnou písní Dignity, zahranou toho večera veřejně poprvé od roku 2019, Dylan naštěstí napravil reputaci.

Koncert uzavřela půvabná balada Every Grain of Sand s úvodní pasáží na foukací harmoniku, která je považována za jednu z nejzásadnějších a také nejosobnějších děl v Dylanově kariéře. Umělec se v ní věnuje otázce víry, odpuštění vin, zkoumání lidského údělu a hledání vyššího smyslu života. Závěr vystoupení byl stejně prostý jako jeho začátek. Mistr se zkrátka jen uklonil, odešel a už se na pódium nevrátil, přestože stojící a tleskající publikum naivně očekávalo jeho návrat. A jsme zpět u sporu dvou názorových táborů: ledaskdo mohl vnímat tuto momentku jako gesto pokory, nadhledu a absenci potřeby ladit si ego opíjením se přízní fanoušků, leckdo naopak jako výraz nevděčnosti publiku a sobecké povýšenosti. Být žijící hudební legendou je očividně značně nevděčná pozice.

Nelze se nepozastavit nad přísnými pravidly, která si management Boba Dylana vyžádal. Trojice koncertů proběhla bez účasti fotografů, takže z vystoupení neexistují žádné snímky. Obecenstvo se muselo prokazovat výhradně vstupenkami ve fyzické podobě a veškeré mobilní telefony byly ihned po vstupu do O2 Universa uzamčeny do speciálních obalů, jež bylo možné otevřít pouze s použitím speciálních magnetických destiček. Kdo chtěl mobilní telefon využít před vstupem do sálu, přišel do vyhrazeného prostoru za páskou, kde mu bylo pouzdro po vyžádání otevřeno. Nutno podotknout, že se zde člověk cítil trochu jako provinilec na hanbě, takže neměl potřebu se v tomto sektoru zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné.

Ačkoli byl zákaz mobilů dalším zdrojem kritiky některých návštěvníků, pravdou zůstává fakt, že prostor očištěný od chytrých telefonů působil poměrně nezvyklým, avšak jakýmsi iracionálně čistým a milým dojmem. Před začátkem vystoupení si lidé povídali nebo se jenom rozhlíželi okolo sebe, během koncertu věnovali všichni plnou pozornost umělcům na pódiu. Nikde nezazářila do tmy jediná mobilní obrazovka, nikdo nesledoval Dylana přes fotoaparát či videokameru smartphonu, nikdo neposílal přátelům aktuální koncertní fotografické zdravice. Nikdo nepsal v průběhu vystoupení zdánlivě neodkladné zprávy a nesdílel přes sociální sítě „důležitou“ informaci, že se právě teď dívá na muže, který změnil dějiny populární hudby. Atmosféra v sále byla díky tomu jaksi nepopsatelně jiná. Zákaz používání mobilních zařízení se ve finále ukázal být velmi sympatickým krokem.

Ano, Bob Dylan je svérázným umělcem. Kdyby nebyl, nestal by se fenoménem. Netvořil by, nekoncertoval, ale užíval by si zaslouženého poklidného důchodu, skryt před zraky fanoušků. Jeho jméno by leželo na poličce na lesklém saténovém polštářku a bylo by pravidelně oprašováno péřovou prachovkou. Dylan však není muzejním exponátem, je žijícím a tvořícím umělcem, který má světu stále co říct a nabídnout. Nelijme si čistého vína: proč by měl sestavovat setlist ze svých největších hitů, když v jeho současném životě existují nové, aktuální písně? A byť by o ně posluchači stáli, není důležitější, že tvoří vystoupení na míru sám sobě tak, aby se v něm cítil komfortně a autenticky? Ruku na srdce, génius jako on s více než šedesátiletou hudební kariérou si to může dovolit. Dylan své diváky ani vystoupení nikterak nešidil, dal do něj kus sebe a s bluesovým nadhledem vyprávěl tak autenticky, jak to bylo možné. Ať si zarputilí kritici tvrdí, co chtějí, letošní koncert Boba Dylana byl výrazným, silným, v tom nejlepším slova smyslu zajímavým a neopakovatelným hudebním zážitkem.

Sponzorováno
banner 1000x250 V3.jpg

Související články

BOB DYLAN Album, které obstálo ve zkoušce časy, které se mění

Šlo to opravdu velmi rychle. V lednu 1961 neznámý písničkář Robert Allen Zimmerman odcestoval do New Yorku s nadějí, že tam bude vystupovat a navštíví svůj hudební vzor Woodyho Guthrieho. O pouhé čtyři roky později už jako Bob Dylan vydal třetí album The Times They Are a-Changin’ a stal se celosvětově uznávaným interpretem písní označovaných jako protestsongy. Sám autor se…

rockandpop

Pro registrované ZDARMA – REGISTRACE ZDE

Mám registraci / členství – PŘIHLÁSIT
Výhody členství – Informace ZDE

BOB DYLAN Třeba si zahraje ve svém oblíbeném seriálu

Američan Bob Dylan je ikona, velké jméno hudebního světa, autorita a léty prověřená a milovaná hvězda. Mnoho muzikantů, zejména pak písničkářů, se od něho učí, řadu z nich zásadně inspiroval, jiné o něco méně, další si ho našli později. Jednaosmdesátiletý Bob Dylan je i básník a nedlouho též nositel Nobelovy ceny za literaturu. Obdržel ji „za vytvoření nového poetického výrazu, který…

rockandpop

Pro registrované ZDARMA – REGISTRACE ZDE

Mám registraci / členství – PŘIHLÁSIT
Výhody členství – Informace ZDE

Odezvy