Břetislav Sekáč Čaňo – …a rád žít dál
Interpret: Břetislav Sekáč Čaňo
Album: …a rád žít dál
Vydavatelství: vlastní náklad
Žánr: ROCK, FOLK, COUNTRY
Stopáž: 48:23
Autor recenze: ZDENĚK HEJDUK
Že se nejedná o další mediální klon populárního písničkáře řečeného Pokáč, ale pouze o fonetický vtípek, dokládá už fotografie na obalu desky. Je na ní dlouhovlasý, vousatý chlapík v džínové vestě s kloboukem a zrcadlovými brýlemi. Tedy chlapík s vizáží oscilující mezi rockerem, kovbojem a motorkářem. Fotografie jako by naznačovala i obsah desky, kterou otevírají a uzavírají písně Vzkaz a Vzkaz 2 věnované kytaristovi Zdeňku Juračkovi, jež Sekáč zpívá hlasem připomínajícím Vlastu Redla či v některých polohách Františka Segrada.
Soundu Redlovy kapely je podobná i celá atmosféra otevírací skladby, ta závěrečná je s bicími a klávesami ještě více rocková. Hudbu k albu složil Sekáč sám, dva texty napsala jeho partnerka Dana Horáková, která občas vypomohla i se zpěvem či flétnou. Na spousty nástrojů počínaje kytarami přes klávesy až po bicí hraje Ondřej Toul, ve dvou skladbách zpívá i zpěvák především dechové Veselky Milan Černohous. První je folkově-bluegrassová Písnička, druhou pak trampská Karlova studánka opěvující krásy stejnojmenných lázní.
Pražským místopisem se zaobírá rocková skladba s harmonikou a elektrickou kytarou Zámky lásky. Obě ale nejsou žádným prvoplánovým lákadlem k návštěvě památek, ale vtipnou a hudebně zajímavou pozvánkou na dvě místa. Jen u té pražské bych se obešel bez potlesku v refrénu.
Do podobného ranku přibližování míst by se dal přiřadit i Žižkův dub, jehož objekt je jasný už z názvu. Hudebně je to hard rock zahraný na akustické kytary. Podobným akustickým nářezem je i Proč mě láska nechce?. V úvodní písničce i v countryové nazvané Óda na lázeňskou jídelnu s vícehlasy jsou z demonahrávek použity zpěv a flétna Sekáčova kamaráda Petra Opočenského, který se natáčení ani vydání desky nedožil. Mezi živými už nejsou ani Milan Černohous či adresát Vzkazů Zdeněk Juračka. Smrt je na albu přítomna i v něžné písničce Pampeliška zahrané jen s kytarou, flétnou s doprovodným vokálem Dany Horákové. Je věnovaná čtyřem mladým obětem nešťastné tragédie při automobilové Rallye Lopeník, mezi nimiž byla i Břetislavova tehdy dvacetiletá dcera Natálka.
Naopak Černá myšlenka s dialogem kytar a trampským refrénem vzpomíná na telefonní setkávání autora s herečkou Janou Brejchovou a Život je po tom všem navzdory vlastnímu pesimistickému prvnímu verši optimistická a s vyznáním, které dalo albu název. Slova o umírání ze Vzkazu „… ať je to v posteli s hezkou Lenkou, hlavně ne v domově s modrou plenkou…“ asi vyjadřují přání všech uvažujících někdy o svém pozemském konci.
Již zmíněný František Segrado, jehož vokál připomíná Sekáčův hlas ještě ve skladbě Přesný čas, jejíž text je sestavený coby hold z citací z písní kapely Gong Petra Opočenského, natočil svou první sólovou desku v téměř šedesáti letech. Sekáč v třiapadesáti. I tenhle pozdní debut si zaslouží pozornost a poslech, možná by jen potřeboval najít svého Michala Horáčka.
