Forest Jump moravská smečka

Josef Michálek a Adéla Valůšková

 „Pořád vidíš, že je víc práce před tebou, než za tebou.“

Skupina Forrest Jump patří mezi stálice české crossover-metalové scény a už od svého vzniku v roce 2001 si buduje pověst party, která sází na živelnou energii a poctivý přístup k fanouškům. Jejich hudba v sobě organicky propojuje tvrdé kytarové riffy s melodickými linkami, přičemž klíčovým prvkem jsou české texty, které reflektují osobní prožitky i společenská témata.

V jejich repertoáru hrají zásadní roli skladby, které demonstrují žánrovou rozmanitost a cit pro atmosféru. Velmi populární je jejich předělávka písně Zafúkané, původně od folk-rockové legendy Fleret, které Forrest Jump vdechli metalovou duši, přičemž zachovali její typickou folklorní melancholii, ale podložili ji hutnými kytarami a moderním crossoverovým aranžmá. Vedle těchto úprav vyniká i jejich autorská tvorba, typu Uprostřed magnetických polí. Ta se vyznačuje temnější, hypnotickou atmosférou a metaforickým textem o lidské přitažlivosti, přičemž skvěle ukazuje schopnost kapely pracovat s dynamikou, kdy klidné pasáže plynule přecházejí do explozivních a energických refrénů.

Kmotrem nové desky, Zítřek být nemusí, se stane jeden z nejikoničtějších českých fotbalistů, nejlepší střelec v historii české fotbalové reprezentace, fanda kapely a rockové i metalové muziky obecně, Jan Koller. Publikum v Praze pak může Forresty zhlédnout 4. července 2026, kde se zúčastní akce KRAK ‚n‘ ROLL ABUSED MONKEY FEST 2026, klub Modrá Vopice.

Naposledy jsem je sledoval tak v Praze, když jsem byl na konci září, konkrétně v pátek 26., rocku 2025, vyslán, abych dodal reportáž z koncertní šňůry stabilně rostoucí kapely Traktor. Jako první jim předskakovali právě moravští Forrest Jump. Do jejich šatny jsem vešel, zrovna když se frontman Pepa Michálek převlékal. Následně dorazil i šéfredaktor Sparku, Karel Balčirák, takže zpočátku půjde o mírnou interview přesilovku. Karel pohlédl na pruhované metalové kalhoty a první otázka byla ložená.

KB: To máš z osmdesátek, ty gatě?

Pepa: „Né, to koupíš na MPčku. Akorát jsem si myslel, že to bude kvalitnější. To je jako, jo, tak hraju v tom prostě celej rok letos. Ale je to prostě úplně vyšisovaný, jako kdyby to bylo z těch osmdesátek, ano. Nevím, člověče, jestli bych osmdesátkové kalhoty oblekl.“

(smích)

KB: No, jak se zpotíš, tak to potom leze dolu.

Pepa: „Však dneska sem to vysvětloval, že sem hrával bosky, řikám, jo, jenomže to bylo v době, kdy jsem nehrál v těchto kalhotech, že když bych si v nich ty boty sundal, tak bych vypadal jak od baleťáků.“

KB: A jak to turné zatím hodnotíš? Kdybys měl porovnat města…

Doma jsme doma. Olomouc byla krásná, ale i ta Plzeň byla skvělá. Jakože nemůžu říct nic jinýho, než že je to vlastně fajn. A teď jsme v Praze. V červenci (míněno 2026) jsme tady, jako headliner v Modrý Vopici (v rámci oslav 25 let na scéně, pozn. aut.). Tam se ukáže, jak jsme zajímavý v Praze. Tenhle rok budeme hrát ještě v Ostravě, poslední koncert v baráku s Metalindou. Ostrava je pěkná. Jak říkal Mozart – „Mí ostravané mi rozumí.“ Pětatřicet koncertů za rok, si myslím, že je dobrý. Na to, že prvního čtvrtroku vlastně nehraješ vždycky.

KB: Jaký máte teď program? Jdete na hotel?

Zůstaneme tady, půjdem na merč, jestli někdo přijde z lidí, třeba přijdou pokecat. Ti co jsou v první lajně, ti si hlídaj první lajnu na Traktory, to je jasný.

KB: „Hele, Máro, dej tam, že Pepa má opravdový ty řetězy. Kerry King je má z umělý hmoty…

MD: Poctivý kovový?

Největší brutalita je toto.

(ukazuje kovovou pěst s metalovou vidličkou)

MD: Můžu zkusit potěžkat?

Když to rozhoupeš a práskne tě do koulí, to není uplně jako sranda.

MD: A to máš, že seš pověrčivej nebo proč?

Líbí se mi to. Dal mi to kamarád a od tý doby to nosím.

Takže až nad vámi bude třást hlavou šéf Forrest Jump, bacha na řetězy, způsobují poctivé modřiny.

Ta RRka v názvu jejich kapely zrcadlově přetočit neumím, ale odzrcadlit jejich show snad zvládnu. Viděl jsem je na Masters of Rock, kde otevírali ranní blok, takže tento komornější pohled byl pro mne novinkou. Na Bandzone mají crossover / Luhačovice. Frontman Pepa Michálek si prošel světem médií, moderoval nejen Ostravu v plamenech, ale i TV Rebel. Takže nepodceňuje pódiovou prezentaci, která je spíše vstřícně rocková. Ostatně i z pokecu v šatně je jasné, že jde o chronického pohodáře, který umí k publiku zahovořit s nenucenou autoritou.

Už když jsem vstoupil do jejich šatny, glosovali pochvalně mou bundu Motörhead. A tak jsme sentimentálně zavzpomínali na neuskutečněný koncert, který se měl odehrát ve stejném prostoru, kde nyní hrají Forrest Jump, tedy 18. února 2016 v Praze, Fórum Karlín, neuskutečněný díky Lemmyho úmrtí.

Nechtěl jsem Lemmyho pohřbívat, ale po Rock for People mi bylo jasné, že jsem je viděl naposledy.

Dodneška mám lístky ještě na to, nevrátil jsem je.

Ještě mám jeden hudební motiv, na tričku. (ukazuji frontmanovi jejich tričko s motivem pecky Hou hou, maličká)

To je přesně ten motiv, o kterém se tvrdilo, nebo já jsem si myslel, že se bude lidem líbit.

Aleš Kuča (basák): Je pěkný.

Mě se líbí moc, no, ale převálcovala to Pohled jedné míle. To byly dva motivy, které vyšly zároveň. A k tomu byla ještě lebka, taková khaki. Prostě byl to Pohled jedné míle. To vyšlo ty dva singly pospolu. No a ten Pohled jedné míle, protože tam byla lebka, tak vlastně ti pravověrní si všichni jako… Tohle má fakt jenom fajnšmekr. Takže tohle je skvělej motiv – Hou hou, maličká.

K písničce Pohled jedné míle máte i videoklip. S tím nejnovějším klipem, Zítřek být nemusí, se však pojí smutná událost…

Klučina, který s náma jezdil, taková dobrá duše kapely. Kluk, kvůli kterýmu si ti další kluci, kteří jsou o generaci, dvě mladší, nedovolili nikdy stěžovat na žádnou bolístku, protože to byl totální ranař, kterej by tě prostě poslal na tři doby někam. Tak kluk, o kterém jsme si mysleli, že s náma bude ještě další dvacet let, tak prostě jsme si plácli na Masters of Rock, právě potom, co jsme natočili ty záběry. Nikdo z nás to nevěděl, ten Milan tu písničku miloval, prostě měl to rád. No a tam jsme si plácli, že se uvidíme za čtrnáct dnů na Benátské a z Benátské jsme mu už jeli na pohřeb, bohužel. Zastavilo se mu srdíčko.

Kolik mu bylo?

Šedesátčtyři let. Měl mít v srpnu pětašedesát. Přesně ten typ kluka, kterého chceš mít v mančaftu. Víš, že prostě jako zkus si na něco stěžovat. Prostě přesně tohle. Hlavně se z toho neposrat.

Teď to musíš říkat jako frontman ty.

Mě nikdo neposlouchá. (smích)

On bez těch lidí, které někdo může považovat za méně důležité by ten výkon kapely nebyl takový, jak se od váš očekává.

Já si ani nemyslím, že by je někdo považoval za méně důležité, my víme, že bez nich nehrajem. Teď máme nového technika, kterej je taky skvělej kluk, mladej. A já jsem mu říkal, teď budeš slyšet spoustu historek o Milanovi. Neznamená to, že k nám nepatříš, nebo že tě nemáme rádi. Ne. Naopak. Ale pochop prosím, že Milan byl vlastně jako prorostlej náma všema.

Proč sis zkrátil vlasy?

Já jsem tehdy… Tehdy v roce 2017 byla výzva na, tehdy to možná ještě bylo Radio Rodmax, nebo už to bylo AZ Radio, to nevím, prostě rokové rádio Zlínské, tak vyhodili ven, že sbírají vlasy. Tehdy to bylo na paruky pro maminky vlastně po onkologických zásazích. Tak jsem říkal, že tam vběhnu, a když to do padesáti doroste, tak to třeba nechám dorůst, ale už se to nestalo. Tak je to takový, jakože na půl, ale už je to…

A stříháš ty konce, jak všechny ženy doporučují?

Málo kdy, málo kdy. Za prvé si na to nevzpomenu, za druhé sem na to línej.

Aleš Kuča (basák): Ale v tomhle stádiu se to zastavilo, ne?

Pepa: Já myslím, že je to pohodě. Dlouhý vlasy, to není země, nevím, kdo to řekl, ale byl to strašně krásný citát, který si pamatuju. Dlouhý vlasy jsou z těch nejmíň důležitejch věcí, ta nejdůležitější.

Tak už na tom pracuješ zase.

Do padesáti mám ještě rok a půl, ale myslím si, že už to nebude na žádnou jako paruku.

A byl jsi zvyklý mávat tou hlavou, že jsi mával, i když už tam nebyly?

To víš, že jo. Nejhorší je takové to, jak jsi zvyklej, si obléct to tričko, tak musíš ty vlasy (mávne rukou na zátylku), to znáš sám…

Aleš Kuča (basák): Ale já se do toho jenom vložím, tak Pepa, co ho znám, léta, tak ty dlouhý vlasy vždycky neměl. On měl vždycky krátký vlasy. Tys je nosil třeba tak dvadeset až…

Pepa: Dvasedmnáct. No ne, pozor, já jsem měl dlouhé vlasy ´93 až ´96, to sem šel na vojnu…

Aleš Kuča (basák): No jasně, to jsme se neznali.

Pepa: přišel jsem z vojny, než to dorostlo, takže bylo to nějakých ´98 až 2001 a ty mě znáš v tom období ´21 až třeba ´29, co jsem…

Aleš Kuča (basák): …´27 třeba. A to jsi měl krátký.

Pepa: Protože práce tehdy a tak dále a pak jsem si řekl, jestli na to můžu vysrat, že prostě chci mít dlouhý vlasy, protože je to ta nejdůžitější věc z těch nejmíň důležitejch.

Aleš Kuča (basák): A potoms měl řepu úplně mega dlouhou.

Pepa: Jo, měl jsem to do pasu.

Aleš Kuča (basák): Úplně brutálně, no.

Pepa: Bylo to hezký. Občas, když to dětem ukazuju, protože děti mě tak nepamatujou, protože v roce ´216 se holky narodily a já jsem to vlastně daroval tehdy, to bylo podzim ´217. Mám v kanceláři tu plaketu, mám to tam vyvěšené, ale samozřejmě si mě nepamatujou takhle. A když jim ukazuju fotky, jak tam mám v náručí ty dvojčata a ty vlasy, tak… Je to hezký, no.

Oni na Masters of Rock taky vybírali vlasy, jestli se pamatuju dobře.

To bylo právě taky to rádio. Byl stánek Sparku, pak tam byl Rebel, a vedle bylo to AZ Radio. Já jsem zrovna shodou okolností v té době uváděl Czech Blade na Rebelu, když jsem to stříhal, takže vím, že jsme zkoušeli ještě nějakou spolupráci a pak to nedopadlo nakonec. S tím ATkem.

Ale s Mastrem a Jiřím Daronem spolupracujete už tradičně.

Jo, a jsme za to rádi.

A kdy jste se poprvé potkali? Je to celkem logický, jste všichni z Moravy.

No, jako jo, ale dostat se k Jirkovi taky není úplně jednoduchý. Protože on samozřejmě tím, že on těch žádostí musí mít miliony.

I ze zahraniční…

No jasně. Je to chlap, který ví, co dělá. Ale my jsme se poprvé viděli možná někdy rok ´214, ´215, když jsme jeli, nebo ´216, turné s Citronem. To první. A právě na základě toho jsem já potom šel i do Rebela vlastně moderovat.

A on chodil na koncerty?

Tak on vlastně menežuje, si myslím, dodneška Citron. Teď jsme s Jirkou seděli, myslím si, že možná je to dva měsíce, nevím, a měl po nějakém festivalu, nebo to byly ty Havířovské slavnosti, nebo něco, říká – „Člověče, dal jsem si rekord, měl jsem snad, ty brďo, jako třice tisíc kroků třeba.“ Takže on opravdu fyzicky je přítomnej na všech těch festivalech.

On vždycky přijde s tím foťáčkem…

Ano. Prostě to není kluk, který to má jako jenom tak. On opravdu s těma kapelama mluví, chodí, ptá se jich na názory, což je super. Ten Jirka takový je. Dokonce třeba, když jedou Ostravu v plamenech, tak vím, že je tam do finále. Fakt jako hlavní pořadatel, Jirka Kohout, i ten Jirka Daron, jsou tam prostě do konce. Takže klobouk dolů. A my jsme samozřejmě za tu spolupráci rádi, protože ty festivaly jsou krásný.

Máte zkušenost, že se to na těch novejch posluchačích okotí?

Určitě je to dobrý. Jseš tam samozřejmě na těch velkých festivalech, jsi ráno, ale jak často můžeš vzbudit třeba pět tisíc lidí?

Pamatuju, že na té ploše jsem vás viděl ráno, na začátku festivalu, nevím, dva, tři roky zpátky, když jsem tam byl a posledy. A že tam bylo už dost lidí.

Jo, musíme to zaklepat. My jsme za to rádi, protože ten Master je fakt jako rockovej festival, kde ti fanoušci jsou a zajímají se, vím to sám, protože jezdím tam, mám to kousek, protože bydlím v Luhačovicích, tak jsem vlastně na každém ročníku. A na každém ročníku si najdu nějakou kapelu, která hraje prostě buď v deset ráno, nebo v jednu odpoledne, prostě nejsou to ty hlavní kapely a na každém ročníku si najdu a ti fanoušci jsou prostě skvělí v tom, že jsou schopní na to přijít, podívat se, jako nedávat na to, co o tom slyšeli, ale jdou si udělat svůj vlastní názor, což je super.

Je mnoho kapel, které na desce zní normálně a na koncertě famózně. Vy zníte velmi dobře na koncertech.

Tak já musím říct, že minimálně to, že tam máme jednoho magora virtuóza, který tady před chviličkou byl. Kdyby tady seděl, tak to neřeknu. Takže, že?

Aleš Kuča (basák): Takže, že. Já sem jenom basák. Úplný čurák. Jako všichni basáci.

Všichni basáci ne. Lemmy byl basák… Harris je basák… Musíš víc skládat a pak tě budou operovávat.

Aleš Kuča (basák): To ti neslíbim.

Pepa: Jako muzikantsky i lidsky se to potkalo krásně. A máme skvělýho zvukaře, Lukyho, kterej s náma jezdí už snad pět let. Takže vlastně to má naposlouchané, má nás na pultu nahrané…

Tady ve Foru Karlín jste už hráli, mám pocit, že?

Byli jsme tady, já myslím si, že jednou, když se jel, tušim, že to byl finál nějakého Monster Meetingu, když tady byl Dymytry s Traktor a byli jsme tady my. To je krásný stánek. Zvukově je to tady vždycky vymazlený, ale vlastně z kapely jsem tady byl jenom já, protože kluci přišli až poté do kapely. Tak mají dneska premiéru.

Aleš Kuča (basák): Já jsem hrál už i v Lucerně, musím říct, pro mě je to tady druhý zářez, tak ještě to O2čko, no.

A s kým jsi hrál v Lucerně?

Aleš Kuča (basák): Já sem tam hrál v kapele, kde sem hrál předtím Hanz’s Fuckers a my jsme tam hráli s Harlej. My sme s nima hráli šňůru a oni si nás vzali do Lucerny jako jedinej support, kterej tam kdy měli. Oni tam hráli asi šestkrát a vždycky sami. No a právě oni nám to tak dali jako za obměnu. Takže to bylo takový jako hezký, no.

A tady si ještě nehrál.

Tady ne, kluci, tady hráli, kdy to bylo, 218? ´

Pepa: ´218, ´219, tak nějak.

Aleš Kuča (basák): No, ne, já su ve Forrest Jump vlastně od loňska. Forum Karlín je prostě jako…

Pepa: To jsou takové ty jakože milníky, že v tom Foru si chceš zahrát…

Aleš Kuča (basák): Ještě pak sami potom tady být.

Pepa: Ne, tak pořád, jako pořád vidíš to, že je víc práce před tebou než za tebou.

Aleš Kuča (basák): Ne, ale prostě dostat se sem už jenom do toho, tak to je jako samozřejmě čest, že jo, jako pro každýho. Něco se děje z nějakýho jako důvodu, takže…

A jak si stojíte v Praze?

Pepa: To se uvidí. Tak příští rok bychom tady měli být takový jako poloviční headliner někdy v létě. Ale bude to klubovka spíš. Takže tam se to asi uvidí. Myslím, že to bude Modrá Vopice. Venkovní letní scéna.

Z toho Mastru vás asi ty Pražáci budou znát.

Doufám.

A je těžší být tím válcem, tím rozjížděčem na začátku, což tady dnes budete?

To nevím, na to asi nedokážu odpovědět. Příští rok máme pětadvacáté výročí-

Jako Traktor?

Máme stejný rok založený. A minimálně dvacet let z toho na každým koncertě, který jsi jel, tak to bylo tak, žes musel dokazovat, že vlastně za něco stojíš. Je to tak vlastně do dneška. Dneska taky nevím kolik fanoušků, i když tím, že jsme s Traktorem hráli hodněkrát, tak tady bude asi spousta lidí, kteří minimálně o nás ví. Ale stejně jim zase musíš dokázat, že sem patříš. Takže jestli hraješ jako první nebo druhej předskokan, to je vlastně skoro jedno. Tam vyjdeš a prostě uděláš to, co umíš. Kolikrát musíš i to, co neumíš. Ale samozřejmě s nadsázkou…

Tak ta stage je pro tebe relativně nebezpečná, protože tou rekvizitou vraku auta je zúžená a ty se hodně pohybuješ.

Já doufám, že sebou neříznu tak jako v létě na tom, kdy jsem spadl z těch dvou a půl metrů, nebo kolik to bylo, na festivalu. Protože tam bylo to téčko, já jsem se otočil při děkovačce a už jsem byl dole a měl jsem zlomený žebro. Právě ten klip, tam to není vidět, naštěstí, protože Jirka tam dal krásné záběry, ale já jsem zpíval ze zlomeným žebrem.

Olda Říha si takhle zlomil tu ruku, tříštivá zlomenina. Tam byl podle jeho líčení v těch bariérách prostě nějaká kostička navíc. A tříštivá zlomenina.

Tady ani ne, tady jak máš ten výběh, tak nebyl výběh jako íčko, ale bylo na konci téčko. Když stál jsi tady, tak za tebou byla díra. Akorát jsem si to neuvědomil.

Ale s tím autem už jste hráli. Už se s ním znáte.

Většinou tam bývá plachta, takže my to pódium máme samozřejmě do hloubky zúžené, co se týče, ale s tím prostorem si poradíš.

A ty hraješ naboso?

Někdy, ale více méně v létě. V zimě ne. A letos taky ne, protože letos jsme zvolili takový outfit, jako máme písničku, která se jmenuje Devadesátky a nějak prostě mě napadlo, že si vezmu ty devadesátkou kalhoty, ty pruhovaný. Kdybych tam šel bosky, tak vypadám jak baleťák. Jsou fakt jako hodně úzký.

Tak to je tedy potřeba zhlednit…

Takže ne, letos jsem to odehrál všechno vlastně v botech.

A co ti dává to chození na boso? Že jsi jako Jarda Dušek?

Ne, to je jenom moje lenost, že se nechci obouvat. Já miluji léto, protože si nemusím dát tričko a nemusím si dát ponožky. To je prostě, takhle já to mám jako celej život. Já miluju dovolenou proto, že tam chodím prostě bosky. To je fakt čistě lenost. Nic jiného zatím, žádná filozofie, nic.

Já jsem nad tím přemýšlel na tom Mastru.

Čistá lenost. (smích)

Namícháváte, ten set jinak, když jste předkapela a když jste headlineři?

Tak když jsme headliner, tak většinou máš víc času samozřejmě. Takže tam těch písniček dáš víc a máš takový širší výběr. Dneska budeme mít pětatřicet minut, takže budeme hrát osum písniček a vesměs jsou to klipovky. Vesmě jsou to ty věci, které ti vlastně lidi by mohli znát. A nemůžeme asi odejít, aniž bychom odehráli Uprostřed magnetických polí, aniž bychom odehráli Zafúkané nebo Ukolébavku, třeba. Neumím si to představit. Sam víš, když jdeš na koncert a když půjdeš na jakýkoliv koncert kapely, kterou máš rád, tak jdeš i na ty hity, nebo jdeš na to, co znáš. Ano, je fajn, když tam dají tři, čtyři nové písničky, což si můžeš dovolit, když jsi headliner, ale chceš slyšet jako fanoušek ty, který máš tam.

Faktem je, že na těch živejích deskách vždycky, když poslouchám ty Motörhead a mám je všechny, tak si říkám, škoda, že nikdo neudělá živák z těch pecek, který se jinak ztratí v překladu.

To tak je. Já jsem viděl Motörhead poprvé na Noci plné hvězd v Třinci v roce ´98.

To byli ještě v plné síle.

To bylo neskutečnej vichr. A potom až ex-post, když jsem se dostal do debaty s těma klukama, kteří to pořádali, tak popisovali, jak tam přijel ten Lemmy v těch bílých koních. Že byl úplně prostě v pohodě, že všichni čekali, co bude, přijede Lemmy. A přesně tak jak…, za co máme toho Lemmyho rádi, že prostě byl normální kluk.

Byl normální. A ještě navíc, i když jsem měl celkem drzý otázky, tak na něm bylo vidět, že chce tebe, ale přes tebe, ty lidi, ke kterým mluví, pobavit, prožít s nima příjemnej moment.

Byl to chytrej chlap.

Tehdy ti Britové, měli zřejmě ještě ducha, toho nadhledu.

Je to přesně, že říkáš. A to je to, co dneska chybí úplně všude. To není jenom jako… Ale i tady mezi kamarádama chybí nadhled. Je to blbý, ale je to tak.

Ty sociální sítě se vší svojí emocionalitou, to hrozně překlápěj do pózy. A póza nejlíp vypadá, když je černobílá.

No jenomže já v tom moc žít neumim.

To ti naprosto rozumím. vy jste nezávislá kapela.

To určitě.

Teď drzá otázka.

Povídej.

Jak hodně vnímáš to Zafúkané jako vaši pecku? Vy jste ho možná zropagovali víc než ti, kteří vám ho věnovali.

Je to písnička, která je geniální sama o sobě. Já jsem se s ní poprvé potkal, mě bylo třeba dvacet. Někde u táboráku. A ona mě posadila na zadek. Ani ne od té doby, ale prostě po tom postupem času, kdy jsme si říkali, že bychom mohli nějaký cover udělat, tak jsem si říkal, to ještě se starou sestavou, proč jí neudělat. — Přerušení odstavce —Vždycky mě s ní poslali do háje, že tohle přece nebudou dělat.

Že jsou rockeři.

Jasně. Až přišel, člověče, ten Michal, který vlastně je mozek té tvorby Forrestů v poslední čtyřech až pěti letech, tak říká, hele já tu písničku miluju taky. Říkám, prosím tě, zkus tomu dát nějakou aranž. Takže já v tom nemám absolutně žádné prsty. To je všechno Michalova práce. A ten kluk to udělal skvěle. Proto to můžu říct. Kdybych v tom prsty měl, tak to nemůžu říct.

Ale díky tomu, že to udělal on, a já když jsem to poprvé slyšel, říkám, to je přesně on. A pro mě bylo nejhorší, jak tam dostat ty dvojhlasy, protože já jsem to furt zkoušel, ty je tam slyšíš. Až jsem musel zavolat Víťovi Rokytovi, protože on učí v Luhačovicích na ZUŠce, kytarista Fleretu, říkám prosimtě, pojď mi s tím pomoct. A on říká, že to je normální hospodská tercka. Tak já říkám, ty krávo, tak to mě nenapadlo.

Tak až v ten moment jsme tam dostali toho ducha těch zpěvů. Pak jsme to poslali Hrachovi, Hrach přišel zpátky, nebo Hrach nám to posvětil, pak nám kluci zahráli v klipu. Není to naše pecka, samozřejmě není. Je to Michalova aranž, je to naše pocta té písničce. A my tím prostě říkáme, máme tu písničku rádi. Kdyby to mělo být trošku zrockovatělé, tak by to mohlo vypadat tak, jak to děláme my. Ale říkáme tím jenom, že tu písničku máme rádi. Ani bych si nedovolil to přisuzovat sobě. Ale je vidět na lidech, že i v tom našem podání to mají rádi a my jsme za to rádi.

Vy jí dali ten život po životě.

Já si myslím, že ta písnička žije pořád. Ani Fleret nemůže sejít v pódia, aniž by to zahráli.

Ale v určité partě lidí, kde Fleret nejsou až tak populární.

U nás je to třeba…, já to vnímám trošku jinak, jako tou regionální provázaností.

A další drzá otázka. Proč název Forrest Jump? Ten film, který váš název evidentně inspiroval, mám rád. Ale nechápu proč na něj odkazujete. Protože je to zahraničně srozumitelné?

Tak jsme ani nepřemýšleli. My jsme jeli na první…, měli jsme rádi filmy. Ale to byla úplně jiná sestava. Byla to sestava kluků, kteří spolu vyrůstali, měli rádi filmy, žili spolu na dvou čtverečních kilometrech. A v tom roce ´21 jsme na první festival jeli jako Jabbahatta. Což byla vlastně zkomolenina Jabba Hutt ze Star Wars, toho slizáka takovýho. A lidi jako co? Baba Jaga? Tyvole, tak to né. Tak to pozor. Tak Ivko, tehdejší kytarista, přišel s tím, co kdybyste se menovali Forrest Jump. Nikdo za tím nic nehledal. Tyvole, to je dobrý. Tak sme tak prostě zůstali. A kluci přinesli tehdy nakreslené tohle logo a od té doby jsme ho používali. Poslední dva roky používáme takový hůlkový, takový jiný. A jednou se k němu možná zase vrátíme, ale nemělo to nějaký význam, že bychom si říkali proč zrovna tohle. Ivko přišel a řekl – co kdyby. (smích)

A ten rok vzniku Traktoru i vás ve stejnou dobu, to je čistá náhoda?

Určitě.

Oni si to, stejně jako vy, museli odpracovat, odjezdit.

A udělali to skvěle.

Kde jste se seznámili?

To bylo určitě po tom turné Citronu. Já jsem tehdy byl v Rebelu, dělal jsem ten pořad Czech Blade o české a slovenské scéně a kluky jsem pozval na rozhovor. Už tehdy jsme si nějak sedli, protože, já nevím, jak kluky znáš, ale to je studnice vtípků, jako neuvěřitelných.

Přijeli jste sem každý zvlášť?

Drtivá většina jsme přijeli spolu, ale děvčata, co jsi viděl, co nám tančí v tom songu Devadesátky, tak ty jezdí zvlášť. A zvukař jezdí zvlášť, protože ten jezdí z Třince, že jo. My jsme popůl Moravě, že jo. Já jsem z Luhačovic, ze Zlína je jeden technik, od Holešova je druhý technik, z Přerova basák, z Prostějova bubeník, z Olomouce kytarista, takže my se vždycky musíme po cestě nějak nasbírat.

To je logistika.

No jasně, no, je to chráněná dílna někdy, no. No ale, ale Michal dneska kytarista přijel právě sám, protože vzal přítelkyni, nebo manželku už vlastně, ježišmarjá. (zaklepe na dřevo a směje se) Bereš furt ty mladý kluky, jako mladý kluky, no, už taky, jako, taky je jim třicet, že?

A tvým holčičkám je kolik? Kdy s vámi začnou tancovat?

Devět. No ony dělají balet, že jo. U těch dvojčat je to někdy, někdy takový zvláštní, ale jsou vlastně vizuálně stejné, ale duševně jsou každá jiná, víš. Holky jsou dvojvaječné. Jedna, kdyby tady byla v tom rachotu, tak… a druhá si to užívá, víš. Takže je to, je to zvláštní, no. Já když jsem se dozvěděl, že jsou to holky, tak jsem byl absolutně happy.

Holky se o otce postarají ke stáru.

Doufám, že budu mít dost sil, abych se odsunul do nějakýho domova důchodců. Ale abych se vrátil k tomu Milanovi, jedna z holek, co s námi tancuje, tak žije hned vedle něj. A ona nám to popisovala.
Jak přijela z dovolené, že přinesla Milanovi dárek a říká – on mi udělal salátek, otevřel si pivo a spadl. Nedožitých 65. Takže krásná smrt, byl s někým, koho měl rád. Jo, prostě všechno dobře, akorát za patnáct až dvacet let.

Možná to byl určitým způsobem vrchol jeho života s vámi.

Když se, když potom říkal ten druhý technik, vlastně, který byl fakt, jako, od generaci mladší, jo, ten Tomík, ten má, nevím, třeba sedmadvacet roků. Tak říkal, že když se spolu bavívali, protože spolu bydleli na pokojích a tak dále, tak říkal, že si nikdy nemyslel, že bude jezdit s kapelou, že si to hrozně užíval ty poslední roky, nebo třeba pět posledních let.

A Mildova dcera psala vlastně tu pohřební řeč, co se tam, to, co se tam povídá, tam bylo – moje drahá kapelo, nebo moje milovaná kapelo. Teď ti začnou prostě téct slzy, neudržíš se, můžeš být tvrdý, jak chceš. Pak tam pustili ten Zítřek být nemusí. Ty vole, jako normálně mi stály chlupy až na prdeli.

A on měl ještě druhou vášeň rugby, on ještě třeba tři, čtyři roky zpátky jezdil na ty seniorské mistrovství republiky v rugby, kde hrál rugby. Chybí nám všem, vidíš to pokaždé, když někam jedeš, furt se ohlížíš, že odněkud vyběhne.

(pauza)

Píšou mi kluci, jestli můžu jít zvučit.

Přesouvám se do předsálí, kde potkávám kapelní tanečnicce, oblečené jako roztleskávačky pilují choreo. Sdílná Adéla Valůšková a její mlčenlivá ségra. Když zjistím, že mladší je teprve patnáct, je mi jasné, proč se nejraději vyjadřuje pohybem. Adéla to zvládne za obě, jak se dočtete v bonusovém pokračování.

Připočteme li k dívčí výbavě Forrest Jump ještě výraznou zelenou vojenskou bednu s nastříkaným názvem kapely usazenou v čele můstku před diváky, která odpovídá i celkovému vizuálu hlavních atraktantů večera, TRAKTOR, dojde i naprostému ignorantovi, že české party v dnešní době sebeprezentaci nepodceňují. Stejně jako přesnost, protože v 18:27 vybíhá Pepa Michálek na stage.

„Když se tak dívám…“, ukazuje do diváků a Zapomenutý svět z poslední desky Vrtochy vztahově oslovuje rovnou měrou ženské i mužské účastníky oslav melodického hluku. „Hrajeme i zamilovaný písničky. Tohle je jedna z nich. Jmenuje se Uprostřed magnetických polí.“

Následně dojde na úspěšné předělávky. Karel Kryl Ukolébavka, pauza na napití se, kytarové sólo. „Hodně si vážíme odkazu toho člověka a vaší přízně.“ A sál se plní. Zmínka o dvou dcerkách, ženy souhlasně tleskají, muži ocení zpěvákův headbanging u sestavy bubeníka. Je vidět, že se kdysi pracovalo s mohutnou hřívou, ze které nyní zbyl symbolický provázek.

Emoce zasáhnou pány naplno, když se vzpomíná na bedňáka, který „s náma léta jezdil, skvělá duše kapely, udělali jsme s ním videoklip, těsně po natáčení odešel, odkud není návratu. A Milan velmi dobře věděl, že Zítřek být nemusí.“ Rychlá, novým smutkem nabitá pecka, a opět hedbanging nad diváky a jde se do finále. Stylizované kalhoty dostanou své odpodstatnění „Tohle jsou pro mě Devadesátky.“

Nyní je už jasné všem v sále, že současná image kapely na pódiu vychází právě z videoklipu nazvaného Devadesátky. Pecka zazní ke konci setu. Nejen styl přiléhavých kalhot typu spandexové legíny na zpěvákovi, o kterých už byla řeč, ale i dvě tanečnice v kostýmu roztleskávaček, dominují uměřené a přesto výrazné stylizaci.

Obě doprovodné tanečnice se zavlní a muži pod pódiem jsou definitivně jejich. Jenže Forrest Jump umí spojovat nejen hudebním, ale i gender crossoverem. Rozlučkový cover FLERETU je pro všechny. „Rozloučíme se společně… Že si společně zazpíváme píseň Zafúkané. A stejně jako tenkrát ve Vizovicích, i Praha zpívá s sebou. 19:01 opouštějí scénu a zpěvák se jen těsně mine se sklízečem poutačů.

Tanečnici, Adéle Valůškové, bych ani nemusel položit otázku. Rovnou zjišťuje, jaký časopis tu zastupuji. A po koncertě, než nastoupí druhá z předkapel, si najdeme čas probrat s ní její funkci okrasného elementu tvrdých rockerů. Ale nejen to.

Jaká byla tvoje cesta k vyjadřování se tancem na pódiu?

Úplně první jsem se dostala k tanci, když mi bylo sedm let. Začala jsem dělat aerobik a dokonce jsem se stala mistrem České republiky. Bavilo mě to, ale když mi bylo devět, musela jsem skončit, protože jsem onemocněla na štítnou žlázou.

To muselo být pro malé dítě kruté.

Bylo to náročné – dlouho se nevědělo, co mi je, dusila jsem se kašlem a až díky mojí mamince, která pořád tlačila na doktory, se nakonec zjistilo, že mi krk utlačuje štítná žláza. V Ostravě mi pak řekli, že jsem přijela doslova za minutu dvanáct, jinak by to mé srdce nevydrželo a už bych tady nebyla. Takže mi maminka vlastně zachránila život.

Jak probíhala léčba a návrat do běžného života?

V nemocnicích jsem tehdy strávila skoro rok. Kvůli oslabené imunitě se přidaly další komplikace – viry, punkce kyčle, záněty… skončila jsem až v Motole, kde mě učili znovu chodit. Nakonec jsem musela podstoupit operaci štítné žlázy. Pamatuju si, jak mi doktorka řekla: „A možná už nikdy nebudeš mluvit.“ Pro desetileté dítě to bylo hrozné. Ale naštěstí operace dopadla dobře. Když jsem se vrátila do školy, přišla další zkouška – šikana, protože jsem kvůli nemoci přibrala asi patnáct kilo.

Kdy se v tobě znovu probudila touha věnovat se veřejnému vystupování?

Když se všechno zdravotně uklidnilo, chtěla jsem se vrátit k umění, takže jsem si našla dramaťák. Jednou mi učitel řekl, že v Těšínském divadle dělají konkurz na hru Zlatovláska, tak ať to zkusím. Tak jsem šla na konkurz a vyšlo to! Začala jsem pohádkou Zlatovláska, pak Ferda Mravenec, a když mi bylo patnáct, mohla jsem naskočit i do „dospělých“ her a dramat.

V jakých konkrétních titulech tě diváci mohli v Těšíně vidět?

Objevila jsem se například v titulu Gazdina roba od Gabriely Preissové v režii Petra Kracika, dále v Prodané nevěstě, Noci na Karlštejně, Hrátkách s čertem, nebo v muzikálech Šumař na střeše (v polské verzi Skrzypek na dachu) a v lidovém muzikálu Kubo. Zlatovláska byla také v české i polské verzi, takže jsme často přecházeli z jedné scény na druhou.

A jak ses dostala ke skupině Forrest Jump?

Já jsem začala v té době dělat Klauna z Balónkova. A právě díky tomu jsem se pak přes pana šéfa a Milana Murárika seznámila s kapelou Forrest Jump, když hledali vílu pro svoje pódiové show, protože ta slečna, která doteď hrála vílu, s nimi již vystupovat nemohla. Setkali jsme se se zpěvákem osobně, slovo dalo slovo – a bylo to!

Vzpomeneš si na svůj první koncert s nimi?

Doteď si pamatuju svůj úplně první koncert v roce 2021 na festivalu Ostrava v plamenech. Vyšla jsem na pódium v bílém kostýmu víly, měla jsem na obličeji líčení s krví a na hlavě věneček z živého keře. Moje role byla taková ztracená, zlomená duše, kterou měl v určité chvíli zpěvák zabít. Pepa ke mně přišel, chytil mě za krk a já se zaklonila tak moc, že mi spadl celý věneček. Když mě pustil, sesunula jsem se k zemi. Bylo to asi dost věrohodné podle výkřiků fanoušků v první řadě. Za ty roky jsem na pódiu „umřela“ už víc než třicetkrát.

Tvá role se ale postupem času vyvíjela. Jaké další postavy jsi vytvořila?

U diváků to mělo parádní ohlas, takže mi Pepa jednou po koncertě řekl, jestli bych nezkusila vytvořit ještě jednu roli na jinou písničku. A tak jsme s Milanem Murárikem vymysleli postavu Maličká – měla jsem krátké černé šaty, zrzavou paruku, podpatky a sváděla jsem muzikanty pohybem a pohledem. Potom následovala role Sirény. Koupila jsem si gotické šaty, černou paruku a přidala do toho taneční prvky. Chtěla jsem, aby to nebylo jen o herectví, ale i o pohybu, protože to je to, co mě nejvíc baví.

Jak moc je pro tebe důležitá přesnost a načasování na pódiu?

Z divadla mám ráda, když jsou věci dotažené na sto deset procent – od příchodu až po odchod. I když jsem měla třeba jen změnit pohled nebo tempo chůze, vždycky to bylo načasované na vteřiny, aby to přesně sedělo do hudby. Chci, aby všechno mělo smysl, gradaci a aby divák nikdy dopředu nevěděl, co se stane. Miluju si hrát s napětím. Tohle jsem využila i v choreografii, kde se objevila moje sestra. Byly jsme dvě urozené slečny a bojovaly jsme na život a na smrt s noži. Sestra mě „off screen“ probodla a pak si nůž vítězoslavně utřela do šatů.

Připravila jsi pro kapelu i něco veselejšího?

Tuto sezónu kluci oblékli dresy a přišlo přání, jestli bych dokázala vymyslet něco na styl roztleskávaček. Tuto výzvu jsem přijala a vytvořila choreografii na píseň Devadesátky. Takže krátké sukně, vysoké boty na podpatku a pom pomy. Byla to pro mě opravdová výzva, aby pohyby správně seděly do rockovo-metalové hudby.

S kapelou a rekvizitami prý máte i jednu velmi kuriózní historku z cest, že?

Ano! Jednou jsme se vraceli s Milanem a mou sestrou z koncertu na Slovensku. Kolem půl jedné v noci nás na hranicích zastavila policie na běžnou kontrolu. Jenže jsme měli kufr plný rekvizit: oprátku z lana, síť s plastovými lidskými končetinami, plastovou lebku a dlouhý nůž se zaschlou „krví“. Policistka, když kufr otevřela, úplně ztuhla a spadl jí úsměv. Vypadalo to jako ukázkový případ ze sekce True crime.

Jak to nakonec dopadlo? Museli jste dlouho vysvětlovat, že nejste sérioví vrazi?

Policista se vážně zeptal: „Pane řidiči… co to má jako být?“ My se sestrou jsme se snažily nevyprsknout smíchy. Milan vysvětloval, že jsme z koncertu, ale policistům se to moc nezdálo – dvě mladé holky v noci se starším mužem a tímhle v kufru… Začali se nás ptát, jestli jsme v pořádku a Milana odstavili stranou. Nakonec nás pustili s tím, že když my říkáme, že jsme v pořádku, tak jim nic jiného nezbývá. Určitě si nás zapamatovali na dlouho.

Kde tě kromě pódií mohou fanoušci vidět v poslední době?

V poslední době jsem natočila několik videoklipů. Objevila jsem se v klipu Zapomenutý svět od Forrest Jump, v dojemné písni Procitáš od skupiny Metanol a také v temně laděném klipu Scape kapely Decay. Každý byl úplně jiný, ale všechno mě to strašně bavilo. Například Zapomenutý svět se natáčel na zeleném trikovém pozadí, což byl skvělý zážitek.

Galerie:

pro ROCK&POP Marek Dobeš