Jan Burian – Co jsem nezapomněl aneb Z deníku potulného písničkáře (KNIHA)

Další z muzikantských vzpomínek čtoucí se jedním dechem. Jejich autor, zpěvák, klavírista, novinář a spisovatel Jan Burian, navíc studoval žurnalistiku a na svém kontě má spousty vydaných knih včetně originálních cestopisů, takže si s rodným jazykem více než rozumí. Ve čtyřech kapitolách, na čtyřech stovkách stran s poměrně malou velikostí písma nabízí mnoho zhutnělých informací proložených vlastními fejetony, úryvky textů z repertoáru jeho i kolegů, citacemi z deníků či záznamy některých otázek a odpovědí z tolik populárních Odpověden v rámci představení, citacemi z dopisů a dalšími dokumenty té které doby.

Vyprávění začíná dětstvím, vzpomínkami na matku i otce, oba divadelníky, mládí s nimi prožité v divadle a také pozdější cestu vedoucí od sportu ke kultuře. Děj nejútlejší kapitoly nazvané Divadelní dětství ukončí příjezd ruských tanků a dopis jeho matky na chmelovou brigádu líčící přebývání písničkáře Jaroslava Hutky v jejich bytě.

Dlouhé životní období let 1969 až 1985 zachycuje kapitola Co vlastně chceš od života líčící studia i společné umělecké začátky s později dlouholetým jevištním partnerem Jiřím Dědečkem, tehdy především divadelní ještě ve spojení s Magdou Křížkovou. Také vznik sdružení písničkářů Šafrán, redaktorské místo v hudebním časopise Melodie a novinářské zkušenosti s pěveckými hvězdami sahající od Nadi Urbánkové přes Evu Pilarovou či Václava Neckáře až po Karla Gotta i s humornými historkami s Františkem Ringo Čechem. 

Kapitola obsahuje i vzepření se účinkování v televizi, když redaktoři využívali spojení jeho příjmení se slavným otcem E. F. Burianem a jeho komunistickou minulostí. Rovněž krátké umělecké setkání s Jiřím Suchým. Pochopitelně nechybí všechny zážitky s kvalifikačními zkouškami, povolováním a zakazováním vystupování, nocováním v hotelích, případně návraty nad ránem z nočních rychlíků a zkušenosti s rozličnými přístupy pořadatelů. Jsou v ní paradoxně i vzpomínky na některé členy komunistické strany, kteří pomáhali třeba i za cenu udělených stranických důtek. Nechybí tehdejší setkání s Václavem Havlem a jeho podpora ne radikalismu, ale spíše kvality hudby a humoru, i to pozdější prezidentské. 

Třetí knižní kapitola nese název Žádný scénář jsem nikdy nedodržel a popisuje léta 1985 až 1990 se sice už jakýmsi společenským uvolněním, ale pořád ještě s děly či pendreky asistujícími při demonstracích a oslavách výročí na Václavském náměstí v Praze. Velký prostor je věnovaný trampskému festivalu Porta, na němž autor odmítl v hledišti povstat při hymně této komunity, a vůbec se stal portovním kritikem, což vyvrcholilo jeho známým textem Proč už nechci být folkařem. 

Naopak často koncertoval na jiných tehdejších přehlídkách, ať už v Lipnici nebo na Špalíčku ve Valašském Meziříčí, kde se interpretovala kvalitní muzika napříč žánry. Neschází vzpomínky na všechny Burianovy hudební projekty, nejen letité koncertování s Jiřím Dědečkem a pozdější vlastní sólovou dráhu, ale i spojení s Danem Fikejsem, Petrem Skoumalem, Janem Vodňaským, Vladimírem Mertou a kapelou Dobrá úroda. Dnešní fanoušci skupiny Southpaw či Kapitána Dema se jistě usmějí nad líčením začátku kapely BU BU BU, v níž hrál Jiří Burian se svými syny, tehdy dvanáctiletým Janem a desetiletým Jiřím. Byli předskokani skupiny Nahoru po schodišti dolů band. Mimochodem, jeden z největších hitů dnešního Schodiště, Beze vší poezie, je písnička Jiřího Dědečka. On a Burian tak nazvali jedno ze svých prvních divadelních představení. K té době patřilo také Burianovo špičkování se s Jarkem Nohavicou, ale i setkávání s disidenty, Ivanem Magorem Jirousem, peripetie s podepisováním petice Několik vět i podrobný popis listopadové revoluce včetně pozdějších kulturních výjezdů na Slovensko a zážitky s dalším jevištním partnerem Milanem Markovičem.  

Závěrečná kapitola se nazývá Otevřete, prosím, ty dveře a líčí porevoluční střet ideálů a euforie se skutečností, obracení politických kabátů, úbytek diváků na koncertech i změny v chování nejen jich. A v případě písničkářů ztracení nepřítele coby terč humoru. 

Kniha je naplněná spoustou skutečných postav z uměleckého i veřejného života a obsahuje mnoho historek i postřehů. Každou kapitolu ilustruje obrazová příloha a nechybí kompletní diskografie, bibliografie a jmenný a názvový rejstřík. Potěší, poučí i zaujme každého, kdo se byť jen okrajově o muziku zajímá. A toho, kdo ty časy pamatuje, možná ještě více. Třeba já netušil, že normalizační zpěvák Pavel Bartoň se jmenoval Jiří Šeda a byl protekčním synkem tehdejšího ředitele Supraphonu.

Autor: Jan Burian
Kniha: Co jsem nezapomněl aneb Z deníku potulného písničkáře
Vydavatelství: Galén
Žánr: MEMOÁRY
Stran: 411
Autor recenze: ZDENĚK HEJDUK

Sponzorováno