Joe Bonamassa – Royal Tea

JOE BONAMASSA

Royal Tea

J&R ADVENTURES   53:15

BLUES ROCK

ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA

Geniální bluesman, nebo pracovitý dělník? To musí napadnout každého při pohledu na pestrou diskografii tohoto kdysi zázračného dítěte s kytarou. Joe Bonamassa vydává každé dva roky nové studiové album, v posledním desetiletí dokonce průměrně dvě desky ročně. A je jedno, že jsou mezi nimi živá alba, různé vedlejší projekty, třeba v hardrockových Black Country Communion, či spolupráce s jinými interprety, například s americkou zpěvačkou Beth Hart. Mít ve třiačtyřiceti na kontě čtrnáct řadovek, sedmnáct živých alb, třináct hudebních videí nebo přes třicet singlů musí přinejmenším vyvolávat jisté pochybnosti, zda kvantita nepřebíjí kvalitu. Zvláště, když v poslední dekádě žádná z Bonamassových desek nevyčnívala a splývala s ostatní hudební produkcí. Možná proto, že se jeho hudba až příliš zacyklila v americkém blues. 

Jenže tentokrát Bonamassa poslechl volání svého srdce, koupil si letenku z New Yorku do Londýna, aby se mohl vydat po stopách britských kytarových hrdinů. A byla to trefa do černého. Stejně jako výběr spolupracovníků, kteří se na čtrnácté sólovce Royal Tea podíleli autorsky: kytarista Bernie Marsden (ex-Whitesnake, UFO a další), bývalý textař Cream Pete Brown a klavírista Jools Holland (Sting, David Gilmour nebo Mark Knopfler), k nimž se v proslulých londýnských Abbey Road Studios přidali baskytarista Michael Rhodes, klávesák Reese Wynans a bubeník Anton Fig pod dohledem producenta Kevina Shirleye. 

A nutno dodat, že se jim podařilo vcelku věrně zachytit specifický zvuk ostrovního blues z přelomu 60. a 70. let, které po svém reagovalo na tehdejší hudební dění ve Spojených státech. Britská kytarová škola je slyšet z každého tónu. A Bonamassovi sluší. Dřívější stereotyp je rázem pryč. Jednoduše proto, že nejde jen o blues, ale o kombinaci s raným rockem a hard rockem. Jsou zde slyšet nejen vlivy Led Zeppelin nebo Deep Purple, ale i dalších velikánů, jakými jsou Gary Moore, Jeff Beck, Eric Clapton, John Mayall nebo Rory Gallagher. V druhé polovině úvodní When One Door Opens dochází dokonce k náhlé změně tempa a nástupu ryze sabbathovských riffů. Tak rozmanitou škálu nálad a silných kompozic deska nabízí. A protože Bonamassa přiletěl do Londýna jen s několika málo nápady, musel se spolehnout především na skladatelský um kytaristy Marsdena, který opět prokázal, jak velkou chybu kdysi udělal David Coverdale, když se jeho služeb zbavil (dnešním Whitesnake totiž podobné nápady schází jako sůl). 

Díky tomu je album unikátní. Zachycuje v deseti skladbách půl století starou hudební explozi, již obdivují fanoušci po celém světě ještě dnes. Zkrátka a dobře, pravý britský čaj chutná a má možná ještě větší grády než americká whiskey. Čím více ho ochutnáte, tím častěji po něm sáhnete.

Sponzorováno