Lana Del Rey – Honeymoon
V souvislosti s Lanou Del Rey mne kdysi napadla parafráze výroku Lízy Simpsonové, když se rozhodla stát vegetariánkou – nejím nic, co vrhá stín. Proto neposlouchám kapely, jejichž klávesák nosí tanga a jedním dechem dodávám – a zpívající modelky.
Laně jsem odolával dost dlouho a… podlehl. Sice až s loňským Ultraviolence, ale jak kdysi zpíval Robert Nebřenský – „my tě tu písničku naučíme…“ Ze stesku po raných Goldfrapp či Portishead zatoužil jsem po náhražce (existují éčka i v hudební kuchyni?). Když nebyla chuť bláznit, když tělo nežádalo adrenalin, skočil jsem po Laně. Rok se s rokem sešel, za okny podzim a mysl žádá zklidnění po ztřeštěném létě. Honeymoon je pro tyhle chvíle ideální. Písně táhlejší než med a když se v nich začnete koupat, utopíte se v textech. Singly znáte a zbytek zní stejně, ale jinak. Zkuste srovnat Ultraviolence a Honeymoon. Srovnáváte nesrovnatelné a přitom stále to samé. No co vám budu o Laně vyprávět… Určitě ne pohádku o tom, že je Lana výborná zpěvačka. Ani vás nehodlám přesvědčovat, že natočila skvělou desku s hity na první dobrou. A už vůbec vám nebudu tvrdit, že budete mít problém při poslechu Honeymoon usnout. Sladké sny přeji. Přesto dejte Laně čas a …podlehnete. Je to jako s každou osudovou ženou… Nevíte proč a stejně vás bude přitahovat. Nikdy nebude vaše, ale nepřestanete na ní myslet.
