Metallica – Hardwired…To Self-Destruct

Hlášku, že je Metallica největší metalová kapela všech dob, jsem bral vždy s rezervou. Mohla za to především nabubřelá reklama, která vychvalovala partu z Los Angeles až do nebes, aniž by za poslední léta vyprodukovala něco, co by stálo za mimořádnou pozornost. Byly však doby, kdy tomu bylo naopak a skupina posouvala hudební hranice o kus dopředu. Svou skvělou pověst ale postupně prohospodařila. Není tedy divu, že se s napětím čekalo na nástupce osm let staré desky Death Magnetic. Dopředu se přitom vědělo, že ji bude produkovat ostřílený Greg Fidelman (Black Sabbath, System Of A Down, Marilyn Manson nebo Slipknot) a půjde o takřka osmdesát minut dlouhou nahrávku rozloženou do dvou disků. A jak to dopadlo? Tentokrát tu máme co do činění se zvířetem, které se utrhlo ze řetězu, tváří se nasupeně a zní značně surově. Hned na úvod vyrazí dech zběsilým maršem Hardwired a uhání dál ve vysokém tempu jako v dobách, kdy kapela vydala svá dvě nejagresivnější alba Kill ’Em All a Ride The Lightning, jimž se novinka přibližuje asi ze všeho nejvíc. A to je dobrá zpráva pro všechny, kteří milují výrazné, ostře řezané kytarové riffy. Těch je na desce přehršel. Potěšitelné je i zjištění, že nechybějí ani dobré hudební nápady (Moth Into Flame nebo Halo On Fire). A přestože vypuštěné bestii dochází v druhé půli trochu dech, patří album Hardwired…To Self-Destruct k tomu nejpoctivějšímu, co Metallica dokázala v posledním období udělat.

Roman “News” Zahrádka

První vlaštovky z očekávaného nového alba metalových králů byly mírným zklamáním a dávaly tušit, že se kapela ani trochu nevymanila ze zvuku předchozí desky Death Magnetic, která vyšla před osmi lety, a že jen nejspíš natočí jakési druhé pokračování. Jenže po kompletním poslechu nového dvojalba, jež má (jak už jsme ale u Metalliky léta zvyklí) sedmdesát sedm minut, je evidentní, že věci jsou přece jen trochu jinak. Hardwired…To Self-Destruct není jen druhým dílem, či snad béčkem Death Magnetic. Zaprvé, jeho celkový sound – a zaplať metalový pánbůh za to – není zdaleka tak přebuzený a hlasitý, je mnohem teplejší a přirozenější. Za druhé se zdá, že tentokrát čerpala Metallica daleko více ze své minulosti, a i tento aspekt je třeba ocenit.

Je především evidentní, že skupina už asi definitivně skončila s experimentováním a naopak se snažila vyjít vstříc fanouškům, kteří prosili o návrat ke starším deskám. Sice se tak úplně nestalo, ale dá se říct, že druhá skladba Atlas, Rise! by pravděpodobně neudělala ostudu na klasickém albu Master Of Puppets ze šestaosmdesátého, včetně refrénu, který voní po Iron Maiden, a pro tuhle kapelu tak typických thrashových záseků, jež se deskou táhnou jako červená niť. Stejně tak poctivý thrashmetalový výplach Spit Out The Bone na konci. Na novém albu však najde pozorný posluchač styčné plochy i s nejslavnější „Černou deskou“ z roku 1991 a některé kytarové riffy mohou připomenout „rockovou“ éru kapely z let 1996 až 1997, neomylně spojenou s kontroverzními deskami Load a Reload.

Fakt je rovněž ten, že Metallica kromě rychlejších momentů v začátku (motörheadovská Hardwired, Atlas, Rise!) a na konci (už zmíněná Spit Out The Bone) vesměs neopouští střední tempo, kde je nyní evidentně nejsilnější v kramflecích. Písně jsou valivé a hutné, kralují jim typické „hetfieldovské“ refrény a melodická kytarová sóla a vyhrávky Kirka Hammetta, jenž definitivně oprášil svůj herní styl ze starších časů. Proto je také na první poslech těžší se nahrávkou prokousat. Chce to trpělivost, tohle album po několika soustředěných posleších jen roste a roste.

Trochu mrzí absence klasických metallikovských balad. Na desce je jen jedna píseň, ve které hraje prim čistá kytara, Halo On Fire. Byť se ale jedná o jednu z nejzdařilejších skladeb na albu a zejména její orgastické finále z hlavy posluchač skutečně dlouho nevyžene, nejde o baladu v pravém slova smyslu. U kapely, jež složila Fade To Black, The Unforgiven či Nothing Else Matters, je to přece jen trochu škoda.

Jan Martinek

Sponzorováno