Metallica – S&M 2
METALLICA
S&M 2
BLACKENED RECORDS 143:25
SYMFONICKÝ TRASH METAL
ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA
Pryč jsou doby, kdy jsem hltal desky Ride the Lightning (1984), Master of Puppets (1986) nebo …And Justice for All (1988). Všechny byly na svou dobu novátorské a převratné. Podobně se dá nahlížet i na první živák S&M (1999), kdy skupina spolu se sanfranciským orchestrem přetavila staré hity do symfonické podoby a byla to, když už nic jiného, vcelku zajímavá nahrávka. A to i přesto, že Metallica krátce předtím zklamala fanoušky dvojicí alb Load (1996) a ReLoad (1997) a musela si napravovat reputaci.
Jenže za dvacet let se jí to nepodařilo ani jednou a může i přes všechna nabubřelá prohlášení, že je nejlepší metalovou kapelou na světě, děkovat, že jí fanoušci zůstávají věrní. I když každá trpělivost má své meze. A losangeleská čtveřice ji zkouší dál. Využila totiž slavnostního otevření sanfranciské arény Chase Center k tomu, aby podruhé vstoupila do stejné řeky a umožnila se stejným orchestrem čtyřiceti tisícům fanoušků po dva večery sledovat pokračování stejnojmenného projektu.
Také více než polovina odehraných písní je stejná jako před dvaceti lety, byť s mírně upravenými aranžemi v režii Bruce Coughlina. Jedinou novinkou jsou na dvojalbu S&M 2 skladby z Death Magnetic (2008) a především z Hardwired to Self-Destruct (2016). Dvěma novými prvky jsou též úryvky vážné hudby od Sergeje Prokofjeva v Scythian Suite, Opus 20 a od dalšího ruského skladatele Alexandra Mosolova v The Iron Foundry, Opus 19. Že by se chtěla Metallica zalíbit i intelektuálům? Lze tomu jen těžko uvěřit, i když s ohledem na komerční zhodnocení celého podniku (videozáznam v kinech, DVD a 2CD) to není vyloučeno.
Skupina je totiž dnes daleko více produktem mainstreamu než hybatelem žánru a snaží se zpeněžit vše, co nese její značku. I za cenu zprofanovaného spojení metalu a symfoniků a oprašování notoricky známých kusů. A přestože zní nahrávka zpočátku velkolepě, dochází jí časem energie. Zvláště ve druhé polovině pod tíhou nekonečně dlouhých děkovaček. Ve skladbě One dokonce tahá za uši. A ne málo. Jako by to fanoušci ani neslyšeli.
Metallica už řekla na poli thrash metalu vše, co mohla, a než abych kupoval kolikátou verzi stokrát obehraného a plnil kasu promotérů, je lépe sáhnout doma do archivu a pustit si to nejlepší od ní. Jednoduše proto, že jsem jedním z těch, kterým došla s kapelou trpělivost.
