Munroe – Z čistého nebe
Syrovost, která čiší z každé skladby a na propagační fotce dva pánové zakrývající si obličej, jako by chtěli zůstat nepoznaní. To vše zahaleno do černobílého vizuálu. Ne, to není jeden z dalších marných pokusů o těžkou alternativu, ale jsou to Munroe, kteří to myslí se všemi těmito rekvizitami snad i vážně.
A to je polehčující okolnost, protože kapel, které se zahalují do hávu, který poté shazují a rázem mění za jiný, tu už bylo až moc. Na Munroe vidím oproti tomu jednu výhodu – vzhledem k pestré škále uměleckých projektů obou muzikantů je jasné, že si prostřednictvím Munroe nepotřebují nic dokazovat a tudíž zní tato hudba nenuceně a autenticky.
Tento projekt, který je právě na konci své startovací éry, mají na svědomí Jan Kunze a Vladimír Jaške, na aranžích, produkci a konečném masteringu se pak podíleli další lidé včetně Kaye Buriánka známého ze skupiny Sunshine. K tomu všemu je nutno zmínit také videoklipy, které zapadají do celého tohoto konceptu a hudebníci je vymýšlejí a tvoří sami. Aktuálně si můžeme poslechnout sedm skladeb z EP Z čistého nebe, přičemž všechny mají svůj příběh a ačkoliv se může na první poslech zdát, že jsou některé texty podobně tematicky laděné, po několikátém musím uznat, že v pořadí za sebou mají určitou kontinuitu.
Hned první eponymní skladba je pomyslným rozjezdem pro celé EP, má oproti zbytku věcí poměrně romantický (ale přesto charakteristický) text a otevírá jakýsi příběh, co začíná ránou z čistého nebe a končí holkou s diplomem, díky které z tebe nezbyde nic. Mezitím se ale podíváme ještě na večírek, který mapuje typické opojné noci a rána s otravnou kocovinou, v rámci skladeb Loupežník a Panenka Voodoo zabrnkáme na akustičtější strunu a EP graduje posledními třemi skladbami – Paní se zbraní, Tvá matka chtěla anděla a již zmíněná GangstaGirl, které jakoby byly spojeny jednou tematickou nití.
Pokud si poslechnete texty Munroe, je docela možné, že se občas v nějakém najdete. Těžko totiž hledat mladou ženu, po které by její matka nechtěla ztělesnění anděla nebo večírek, kde by se za dobrého rozpoložení nekončilo až k ránu. Právě proto si ale myslím, že texty, ačkoliv se jejich tématika může zdát naprosto fádní, jsou na Munroe právě tím tahákem, který navíc za expresivní komorní atmosféry, co tvoří pánové na koncertech, působí také tak trochu opojně. Černobílá dekadence a syrovost je tedy naprosto na místě.
Těžko říct, na jakou cílovou skupinu hudba Munroe vlastně útočí. Po delším přemýšlení jsem došla k názoru, že dokáže oslovit jak muže, tak ženy a vlastně jakoukoliv věkovou kategorii, které tedy samozřejmě nevadí, že texty i hudba jdou hluboko, a sice v rámci vkusu, ale až na dřeň. Sama jsem velice zvědavá, kam se vývoj Munroe požene dál a jakým způsobem budou oba hudebníci pokračovat v této tvorbě, co je na tuzemské scéně více specifická než typická. Již nyní mají ale Munroe poměrně slušně našlápnuto na další z ojedinělých českých projektů, na které byste měli nutně zajít, pokud znáte všechny věci, které bolí, nebo se naopak schováváte před ženskými zbraněmi.
