Neil Young – Peace Trail
Jako skladateli se Neilu Youngovi vždy dařilo v časech nejistých. A ty jsou teď a tady. Peace Trail zní skvěle. Young nepíše písničky pro své kritiky, píše písně pro sebe. Je jedním z opravdových umělců, jež až příliš často opouštíme. „Svět je plný změn. Někdy mi je ze všech těch prováděných změn smutno,“ zpívá Young ve fuzzy-kontemplativní titulní skladbě sedmatřicátého studiového alba. Také se snaží držet své posluchače odpovědnými za Glass Accident, kde burcuje Ameriku kvůli lhostejnosti, kterou přechází mnohé výkřiky do tmy. „Příliš mnoho věcí se uklízí pod koberec, a tak jsem nechal vzkaz u vašich dveří,“ zpívá.
Jeho hlas byl vždy jiný, byl vždy dobrý, byl srozumitelný a navíc prosazuje v hudbě nejvyšší kvalitu zvuku. Legenda k pohledání! Pomalu se etabloval jako jeden z nejvlivnějších a nejvýstřednějších zpěváků a skladatelů své generace. A toto je protestní deska. Již v září Young vydal píseň a video Indian Givers na podporu indiánských protestů proti Dakota Access Pipeline. Z hostů alba stojí za to připomenout Paula Bushnella hrajícího na baskytaru a Jima Keltnera na bicí. Veškerý zvuk jeho hudby má jít zpátky k lidem a chránit umění.
Ben Tais Amundssen
Neil Young se rozhodl nahrát poloakustickou desku bez své současné skupiny Promise Of The Real. Jako producenta si přizval Ricka Rubina a na bicí Jima Keltnera, známého díky své spolupráci s Bobem Dylanem, Traveling Wilburys, Johnem Lennonem, Georgem Harrisonem, Joem Cockerem a mnoha dalšími. Informace, že se bude jednat o primárně akustické album, na němž ovšem nebude chybět ani elektrická kytara, budila jistá očekávání. Nejednomu Youngovu fanoušku jistě vytane na mysl například dnes už klasická deska Comes A Time, fungující na podobném principu. Jenže Peace Trail je úplně jiný šálek čaje. Jistá baladická zasněnost a uzavřenost se nevytratily, ale daleko větší prostor tu dostává syrovost. Young se zdá být poslední dobou na albech s Promise Of The Real naštvanější a v dobrém slova smyslu neotesanější. Jeho sólová Peace Trail není jiná. Osmatřicet minut však zanechá v posluchači spíše rozporuplný dojem. To, že deska neobsahuje hit, by nevadilo, ale experimenty s počítačově zkresleným hlasem do celkové estetiky nezapadají. Jednou z největších předností alba je lehká a naprosto přirozená rytmika. Typický zvuk Youngovy elektrické kytary zůstává jako ochranná známka. Jinak je Peace Trail jen méně výrazná součást zpěvákovy diskografie. Byť protichůdné pocity zanechávají i alba s Promise Of The Real, je pravda, že na nich (a na aktuální sólové desce) nacházíme Younga v čím dál více rebelském, mladistvém a revoltujícím rozpoložení, což je v jeho věku úctyhodné.
Jiří Štraub
