Paul McCartney – McCartney III

Paul McCartney

McCartney III

CAPITOL  44:48

ROCK

ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA

Sir Paul je dalším z těch, kdo využil ve svém venkovském sídle karanténu k dokončení rozepsaného materiálu a nahrání dalšího alba. Možná se bude zdát divné, proč ho označil římskou číslicí III. Protože skutečné sólovky vydal zatím jen dvě: McCartney (1970) a McCartney II (1980). Bývalý člen Beatles je přitom všechny tři natočil kompletně sám ve svém domácím studiu. Tedy i tu současnou, v pořadí osmnáctou studiovou desku McCartney III, jež vznikala v anglickém Sussexu. 

Od autora nesmrtelných hitů, jakými byly v časech Beatles Yesterday, Hey Jude nebo Let It Be, či později Mull of Kintyre, Ebony and Ivory, Say Say Say a další, se očekává nejvyšší kvalita. Nesmíme ale zapomínat ani na to, že je mu osmasedmdesát a nejlepší roky má za sebou. Už dávno není slyšet v jeho hlase mladická jiskra, spíše rozechvělost starého muže, ale ani to mu nebrání v bezstarostném nahrávání. „Jen jsem tak blbnul a ani na vteřinu mě nenapadlo, že z toho bude album,“ přiznal v jednom z prvních rozhovorů. 

A bezstarostnost je z jeho improvizace znát hned na první poslech. Důkazem je úvodní instrumentálka Long Tailed Winter Bird, jež vznikla na základech skladby When Winter Comes, kterou McCartney rozepsal na počátku devadesátých let spolu s producentem Beatles Georgem Martinem. Její další fragment je pak slyšet v závěrečné Winter Bird / When Winter Comes. Zato druhá v pořadí Find My Way se evidentně zrodila v roce 2020. „Jsi ohromen svými úzkostmi,“ zpívá v ní McCartney. „Dovolte mi, abych vám pomohl tím, že se stanu vaším průvodcem,“ vybízí vzápětí. Přesvědčivosti jeho slov pomáhá hravá a velmi chytlavá melodie, kterou střídá nostalgická balada Pretty Boys. Ještě větší sentiment provází píseň Women and Wives, v níž se McCartney ohlíží za ženami a manželkami svého života a stylizuje se do vyprávěčství, kterým se kdysi proslavil například stárnoucí Johnny Cash. 

Volné tempo záhy mění trhaným riffem Lavatory Lil, po níž přichází nejdelší a kompozičně pestrá Deep Deep Feeling s podobným podkresem jako slavná beatlesácká Strawberry Fields Forever s ozvěnami Harrisonových sitár. Je z ní patrné, jak učenlivým žákem legendárního George Martina byl McCartney. V rychlém sledu následují hardrocková Slidin’, v níž jedinkrát vypomohli hosté, kytarista Rusty Anderson a bubeník Abeo Laboriel Jr., či křehká The Kiss of Venus, odhalující současné McCartneyho hlasové limity. Největší pohoda pak přichází s písní Seize the Day, při jejímž poslechu zaplesá každému, kdo vyrostl na hudbě Beatles, srdce radostí. Tak silný je v ní otisk McCartneyho nejplodnějšího životního období. Atmosféru sice trochu kazí monotónní Deep Down a nezachrání ji ani pestrá směsice použitých hudebních nástrojů či pozoruhodný hlasový výkon protagonisty. A jelikož jsem už tečku alba předznamenal, nezbývá než vyseknout umělcově vitalitě hlubokou poklonu a mít tohle album ve sbírce jako výraz úcty k legendě, která pomohla na dlouho změnit svět populární hudby. Nechci ani domýšlet, že by to měla být deska poslední. 

Sponzorováno