[Rock&Pop 02/18] Chorály v hudbě: I gregoriáni by záviděli
Dramatická hudba, pochmurná intermezza a do toho velkolepé sbory, chorály, hlasové polyfonie i mohutné jednohlasy. To nemluvíme pouze o starověké či středověké hudbě, ale i o dnešní nonartificiální hudbě, která takto prostupuje mezi všemi možnými i nemožnými žánry. Některé ze soudobých hudebních produkcí mají navíc tyto sborové chorály natolik propracované, že poskytují i přes sluchátka mimořádný hudební zážitek. Ano, i v populární hudbě můžeme hledat estetiku a někdy takovou, že by i gregoriáni záviděli.
TEXT: GABRIELA STAŠOVÁ FOTO: TIM TRONCKOE
Na začátku veškeré sborové tvorby byl křesťanský bohoslužebný zpěv, z něj pak vycházející gregoriánský chorál. Ačkoli obecně máme gregoriánský chorál většinou zafixovaný jako jednohlasý zpěv, jednohlasnost byla často fiktivní. Chorál býval i vícehlasý. Jeho základ byl v latinském jazyce a až poté začaly jeho překlady do dalších národních jazyků. Interpretace chorálů byla systematizována do výhradně mužské sestavy, kdy vyšší hlasy zaujímali mladí chlapci před mutací. Sám gregoriánský chorál byl pak charakteristický především úsporou hudebních prostředků, krystalicky čistým zpěvem a volným nerytmizovaným tempem, které spíše plyne. Dynamika a tempo byly vytvořeny až později, v době novogotické.
Kromě gregoriánského chorálu můžeme při hlubším bádání objevit třeba paraliturgický jednohlas nebo světský jednohlas. První z nich patřil k duchovní tvorbě, ale nebyl součástí liturgických účelů, druhý zmíněný pak byl přímo protikladem duchovní hudby. Zatímco paraliturgický jednohlas směřoval až ke dramatické hudební tvorbě, světský jednohlas byl užíván i pro vzdělávací účely a společenský růst.
(…)
Celý článek najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (02/18).
