Rock&Pop 06/17
Lucie, Kabát, Kryštof, nebo raději Muse, Paramore a třeba Iggy Pop?
Festivaly potřebují kapely a kapely potřebují festivaly. To je neměnný fakt již řadu let. Festivaly vyplňují skupinám letní sezonu a u nás se jich na ně každým rokem tlačí více než tisícovka. Přesto se programy festival od festivalu takřka neliší, neboť se každý pořadatel snaží obsadit line-up těmi kapelami, které zrovna frčí.
16. června uplyne padesát let od startu jednoho z největších a nejvýznamnějších festivalů hudební historie – Monterey Pop Festivalu, který se konal v roce 1967 v Kalifornii. Na rozdíl od Woodstocku nebyl se vstupem zdarma, přesto se hovoří o návštěvnosti až dvě stě tisíc lidí. I na něm vystoupilo to nejlepší z hudebního světa té doby, a pokud někdo chyběl (Rolling Stones či Bob Dylan), tak proto, že nemohl, nebo byl kvůli nezájmu pořadatelů pěkně naštván (The Doors ). Až takovou prestiž znamenala účast na festivalu pro skupiny, a to přesto, že valná většina z nich zahrála zcela zdarma. To mi v dnešní době, kdy se celkové ceny i českých kapel pohybují v milionech, přijde velmi úsměvné.
Ano, tenkrát v roce 1967 v Monterey šlo o charitu, ale ani to v dnešní době s honoráři kapel nijak zvlášť nepohne, alespoň ne s těmi českými. Co se nezměnilo, je verva, s níž se skupiny na festivaly hlásí, a zklamání, pokud se nezúčastní. Ačkoli ještě před dvěma lety pořídil pořadatel akce v milionovém rozpočtu několik skvělých headlinerů a postavil tak zajímavý program na celý den, letos se rozhoduje nad jednou, dvěma tuzemskými kapelami. Výsledkem je často zahraniční host, který vyjde nakonec levněji. Hrozí tak časem tuzemským formacím, že s rostoucí „chamtivostí“ nebudou mít kde hrát a na české festivaly se ve velkém vrátí skupiny z celého světa, jako to vidíme v programech už na toto léto? Odzvoní časem propagátorům českého programu, jako jsou Hrady CZ nebo Votvírák, jen proto, že jsou naše kapely tak předražené?
Před vystoupením agitka?
V Rock & Popu se články na téma politika a muzika objevují čím dál častěji. Kultura, především hudba a potažmo interpreti jsou spolehlivým komunikačním kanálem k mladé, velmi snadno ovlivnitelné generaci. Politici, respektive jejich imagemakeři a PR agentury, to moc dobře vědí, a tak se snad žádný politický mítink neobejde bez koncertu a pořádné celebrity. Novým fenoménem ale začíná být to, že se koncertní akce neobejde bez svého politika. Ano, narážím především na účast Andreje Babiše v zákulisí hudebních akcí, rozumějte v prostoru pro účinkující. Interpreti vystupující na největších z nich – Utuberingu a Majálesu v Praze i Brně – se o této nečekané a (ne)milé návštěvě rozpovídali na sociálních sítích. Jejich postoje k politické agitaci na festivalech pro vás zjišťoval Jan Martinek a přečíst si je můžete už v tomto čísle.
Nedělám si iluze, že by nějaký politik nelhal, nekradl, nebo to „s námi“ snad myslel dobře. Upřímně řečeno mě parlamentní dění nikdy nezajímalo a nezvedalo mandle, stejně tak jsem neřešila přítomnost alkoholika, spícího knížete nebo Avatara na Hradě. Nevadí mi tolik ani to, že pan Babiš objímá hříbátka kousek od mého baráku, ani jeho – dle pořadatelů nezvaná – účast na Majálesech (údajně ani sami pořadatelé nevědí, kde vzal zákulisní vstupenky a jak se dostala celá jeho grupa goril i jejich vozový park do zázemí festivalu). Možná mi tolik nevadí jeho účast na Utuberingu, kde každé a, promiňte mi, většinou nemyslící dítě loví selfie s kýmkoli a čímkoli, a je tak snadnou kořistí pro pěkné politikovo PR.
Ze židle a poprvé v životě i k volbám mě zvedá aktuální a masivní politická agitace na školách. Tam, kam se rodič sotva dostane, pustí bez jejich vědomí politika, který jako hodný strýček rozdává koblihy, bonbony nebo třešně. Politická agitace do kultury a do škol (i ze zákona) jednou pro vždy nepatří, stejně tak nepatří ani do hudebního časopisu. Poprvé však apeluji na vás, čtenáře, vynechte protesty na sociálních sítích, na náměstích i petice a až bude čas, běžte k volbám. Politika se vrátí do sněmovny a my zase k muzice.
