Rock&Pop 08/21
Včera jsem usínala s tím, že jsem nejspíš nikdy za den nepoužila častěji jméno Franty Nedvěda. Vyrazila jsem totiž se svým otcem po více než dvaceti letech na pár společných dní, abychom se podívali na místa, na něž mě jako puberťáka brával. Součástí každé společné cesty byla jedna poslepovaná kazeta Brontousarů, která jela dokola v přehrávači tak dlouho, než jsme dojeli, kam bylo potřeba. Pro mě to byla šílená muka.
Od č. 01, Ješitnýho chlapa, po píseň č. 15, Brdskej kemp, znám zpaměti nejen každou skladbu, ale i průpovídky mezi tím, včetně pravidelného usrkávání Honzy Nedvěda, jež mě znechucuje dodnes. Ještě včera večer jsem se s tátou hádala o tom, zda jsou Nedvědi country, nebo proč dokázali v jednom roce vyprodat Strahovský stadion a pár let nato ani kulturák. Zavzpomínala jsem na koncert Pavla Bobka v kostele, kde v improvizované šatně v sakristii objevil mešní víno a zdunil se tak, že skupina Františka Nedvěda za něj musela koncert dohrávat déle, než bylo v plánu. František Nedvěd byl mé mládí a představoval většinu času s mým tátou. Je 19. července časně ráno… Počkám, až se táta vzbudí, abych mu řekla, že Franta Nedvěd zemřel.
Omluva redakce: Omlouváme se Českému rozhlasu, že jsme v časopisu Rock&Pop, červen 2021, použili fotografii Tomáše Kluse bez licence od Českého rozhlasu jako nositele autorských práv k této fotografii. V rozhovoru Tomáše Kluse v červnovém vydání Rock&Popu byla využita fotografie Barbory Linkové, která je ve vlastnictví Českého rozhlasu.
Že si z nás tuzemská vláda dělá legraci a v rámci proticovidových opatření chrlí jeden vtip za druhým, ale směje se tomu už bohužel sama, jsme si tak nějak zvykli. Na koho ale ukázat prstem, když se na náš účet baví Matka příroda? Začátek léta byl ve znamení jednoho velkého festivalu katastrof, kdy se ukázalo, kdo je tady opravdovým headlinerem. Příroda nám dala jasně najevo, že měla, má a vždycky bude mít poslední slovo. S nadsázkou se dá použít rčení „Chceš-li rozesmát boha, prozraď mu své plány“.
Zatímco se v době naší uzávěrky následkem silných bouřek a přívalových dešťů sousední státy vzpamatovávají z ničivých povodní, v Čechách tu a tam spadne strom nebo proplouvají ulicemi auta. Jižní Morava prožívá znovuzrození po řádění devastujícího tornáda, Lounsko zažívá totéž po downburstu a vodáci na Karlovarsku se topí jeden za druhým, protože stále nechápou, že i řeka je příroda, a jak vidno, momentálně dost naštvaná.
Pravdou je, že minimálně českému národu tenhle pomyslný přírodní políček pomohl. Už několikrát v historii ukázal, že na první pohled nesourodé, názorově odlišné a téměř permanentně si na něco stěžující obyvatelstvo se v krizi mění v solidární a skvěle fungující partu. A to bez ohledu na to, kdo stojí v čele vlády nebo kolik by z toho mohlo kápnout, případně naopak, kolik nás to bude stát. Jsem pyšná na to, že to dokážeme, i na to, že jsem toho součástí.
Svou ruku k dílu ke znovuzrození obcí na jižní Moravě přidala i hudební branže, ať už nespočtem charitativních koncertů nebo osobně na místě dovozem materiálu či pomocí s odklízením trosek. „Kdo neměl na sociálních sítích fotku, jak pomáhá, jako by nebyl.“ To je bohužel fenomén dnešní doby. Málokdo umí pomoci, aniž by se tím nepochlubil na sociálních sítích, nebo dokonce v médiích, nicméně buďme rádi i za to.
Kapela Kryštof dokonce uskutečnila utajená vystoupení přímo v postižené oblasti. A ačkoli tím chtěla lidem a dobrovolníkům zvednout náladu, dočkala se okamžité reakce na sociálních sítích: „Jižní Moravou se prohnalo další tornádo.“ Švejkovství se v nás zkrátka nezapře, ale dokud si z toho dokážeme dělat legraci, není to tak zlé.
