Rock&Pop 10/16
„No, snad si nevezmeš na sezení,“ ozval se překvapený hlas Jardy Zajíčka, fotografa Rock & Popu, když jsem se natěšená akreditovala na koncert legendárních Red Hot Chili Peppers a dostala na výběr mezi sezením téměř na střeše a stáním. „Jasně, chci si vychutnat atmosféru,“ odvětila jsem nejistě a sáhla po vstupence do kotle s pocitem, že jsem své novinářské povinnosti učinila zadost a zvolila správně. Nenechám se přece zahanbit, notabene když jsem si účast na koncertě vydupala za kolegu Romana Zahrádku, jenž je v tandemu se
Zajdou skvělá recenzní dvojka.
V O2 areně jsem ještě nikdy při koncertním vystoupení nestála, respektive ne přímo na ploše. Veškeré akce jsem si užívala pěkně v pohodlí. To zvládnu, nadechla jsem se a s odhodláním vyrazila do útrob haly, kde jsem v prostoru na stání potkávala další novinářské kolegy, jejichž pokyvování mě ujistilo, že má volba byla správná. Tak, a to právě ani prd.
Celý koncert, a to podotýkám, že jsem na něm nebyla zdaleka nejmenší, jsem si vychutnávala na špičkách, sledujíc celou show skrze displeje zvednutých mobilních telefonů fotících fanoušků přede mnou. Ze špiček mě občas srazil nějaký tančící pár. Dlouho jsem hledala malou vyvýšeninu na samém kraji plochy, což byl v té chvíli můj Mount Everest. Zážitek se omezil na vidění barevných válečků u stropu arény, které dokreslovaly show odehrávající se na pódiu. Pěkné, ale koukejte na ně hodinu a půl! Drink, jímž jsem si chtěla zvednout náladu, mi zakázala security vnést dovnitř, a tak jsem jej odevzdala šatnářkám a měla po euforii.
Z toho plyne jediné… Romane Zahrádko, O2 arena je zase tvoje. Minimálně dokud nevyrostu.
PS: Poklona každému platícímu návštěvníkovi pod 170 cm, který se vrhne do O2 areny na stání. V případě zájmu ráda poradím, kde je ona vyvýšenina.
Neposrat se sám ze sebe
Slunné nedělní ráno, všichni spí, a tak v tichosti procházím sociální sítě kapel a interpretů, zda nenarazím na něco zajímavého pro naše čtenáře a samozřejmě i nějaký ten drb pro sebe.
Honění si vlastního ega je jednou z tradičních disciplín na sociálních sítích, u veřejně známých osobností je to ale mnohem zajímavější a leckdy i překvapivé. Při čtení komentářů a reakcí (podotýkám na slušně vyřčenou kritiku fanoušků na novou píseň nebo videoklip) jsem narazila i na toto: „Jedu, na rozdíl od tebe, hrát za peníze.“ „Žárlíš, protože jsem slavnej a tvoje kapela ne.“ „Nekritizuj moje písně, nejsi odborník.“ „Závidíš, že se kolem mě točí plno holek a ty máš jednu šmudlu.“ U podobně chytrých výroků se nepřestávám divit, že většina z jejich autorů zapomíná na jedno ze zásadních pravidel showbyznysu: Neposrat se sám ze sebe.
Každá kapela a interpret touží po momentě, zásadním zlomu své kariéry, kdy se něco povede a otevře se jim brána dosud nevídaných možností, upře se na ně mediální pozornost, přijde smlouva s vydavatelstvím, festivaly, velké koncerty, setkávání se s jinými populárními osobnostmi, kteří je jakože „berou mezi sebe“, a především stoupající pozornost fanoušků. S postupující kariérou se ale hudebník velmi rychle přibližuje dalšímu momentu, jenž vyzkouší jeho charakter a šanci udržet si místečko na slunci.
Pocit jedinečnosti, chcete-li slávy, způsobil již rozpad nebo zánik i skutečných talentů. U některých jedinců pocit výjimečnosti trvá dokonce mnohem déle než úspěch jejich počinu, neboť je často uměle podporován vlivnými subjekty, kdy samotný interpret vystupuje pouze jako produkt s potencionálem investice.
Překvapuje mě, že na tohle producenti a manažeři své svěřence nepřipraví. Vždyť ustát to je i v jejich vlastním zájmu. Pokora, vděk, sebekritika nebo prostě jen zůstat normální a nohama na zemi by měly být základní instrukce v Rádci mladých hvězd.
