Rock&Pop 10/19
Ačkoli celá redakce hýří optimismem, neboť se vrátila ze svých dovolených, mně se lepí smůla na paty. Už před dlouhou cestou zpátky z tolik opěvovaného festivalu v rumunském Banátu, o němž si ještě můžete přečíst reportáž od kolegyně Šárky Blahoňovské, jsem se stihla lehce přiotrávit jídlem. Procedury tamní bylinkářky sice pomohly k tomu, abych zvládla bez újmy dvouhodinovou cestu autobusem a více než hodinové čekání na nekonečný vlak, ale svou pozici na záchodcích ve vlaku jsem měla jistou. Hájila jsem ji čestně, dokud mi toaletu z technických důvodů nezavřeli a já si musela těžce budovat pozici novou v jiném vagonu.
Cestu do Banátu jsem využila k tomu, aby mé auto prošlo lázněmi v servisu, a tak jsem se po příjezdu domů chopila svého skútru, na němž jsem nikdy neseděla, a začala se učit jezdit. Po první jízdě jsem se vrátila pouze s naraženou rukou, získala jsem tedy odvahu k jízdě další a tu už nepřežil skútr. Na rozhovor s Plexis jsem se proto vydala vlakem, který měl pochopitelně hodinové zpoždění, což mě nepřekvapilo. Bylo to ale správné načasování k tomu, abych dorazila před pivovarskou hospodu Zlý časy právě v době, kdy lešenáři nad vstupem do restaurace upadla trubka a trefila mě do hlavy. Nenechala jsem se odradit a rozhovor s Petrem Hoškem a Martinem Švecem uskutečnila. Nešťastnou karmou jsem si navíc přitáhla neshody s mou pubertální dcerou a menší zdravotní komplikace v rodině. Rozhodla jsem se pročistit si hlavu i střeva návštěvou moravského sklípku spojenou s ochutnávkou čerstvého burčáku. Načež jsem si přivodila další otravu, která mě provázela následujících několik dní.
Zbytek burčáku skončil v rukách kapely Visací Zámek, již jsem obdarovala při cestě z Moravy. Jan „Honny“ Haubert, zpěvák a textař skupiny, se mi pak druhý den chlubil, že po jeho požití se nápady jen množily. Je tedy možné, že jsem přispěla velkou měrou k tvorbě nového alba punkové legendy. Vše zlé je k něčemu dobré. Auto se mi konečně vrátilo a život se pomalu začal vracet do normálu, alespoň to jsem si myslela při cestě domů ze servisu. To pouze do momentu, než mi ho jiné auto nabouralo zezadu. To, že jsem z neznámého důvodu našla dokumenty k hlášení o nehodě pouze v italštině, a tudíž neplatné, nebo že tento úvodník píši ve slušivém krčním krunýřku, už asi netřeba popisovat. Chtěla bych vás jen varovat, v říjnu se totiž konečně chystám i já na dovolenou, neseďte se mnou v letadle!
Dlouho jsem se rozhodovala, zda zveřejnit druhou kapitolu pohádky o ztraceném trsátku. V kapitole první se totiž náš příběh ubíral směrem lehce romantické komedie. Pozorný čtenář přesně věděl, co se v pohádce odehrává, a neztratil se v jednoduché zápletce. V kapitole druhé Pepa Bolan z Mandrage pohádku řádně zamotal a z hodného Jindry se stala hromada vesmírného slizu. „Přišla mi trochu nuda, jak to trsátko pořád někde leží a kňučí, tak jsem to chtěl trochu rozhýbat,“ řekl mi Pepa. Absurdní drama, jež se z příběhu rázem stalo, se snažil uvést na pravou míru Petr Rubáš (Vasilův Rubáš), ale Vojta Kalina z Pipes and Pints nám pak trsátko jednoduše zabil.
Pohádka se pochopitelně vymkla mým romantickým představám, na stranu druhou nepozbývá na autentičnosti a unikátnosti muzikantů, kteří ji pomáhají spoluvytvářet, což je to, oč jsem usilovala. Proto i vám předkládáme příběh přesně tak, jak se vyvíjel. Už v tuto chvíli se Pavel Měšťánek z kapely Medvěd 009 trápí nad tím, jak Jindru zase v další kapitole oživit. Ztracenému trsátku totiž není zdaleka konec, neboť zájem o přispění mezi muzikanty roste. Těšit se můžete na autorský text od Vratka Rohoně (Iné Kafe), Mira Šmajdy nebo Jugiho (UDG).
Omluva:
Vážení čtenáři,
v letošním zářijovém čísle se mi do článku o Evě Pilarové vloudily nepříjemné chyby. Písnička Dotýkat se hvězd se nejmenuje Je nebezpečné dotýkat se hvězd, jak jsem uvedl. Paní Pilarová získala Českého slavíka třikrát, v letech 1964, 1967 a 1971. Nikoli čtyřikrát, jak jsem mylně napsal.
Paní Pilarové i vám se omlouvám.
Jaroslav Špulák
