Rock&Pop 9/16
Má první audiokazeta v životě byla Dookie od kapely Green Day. Přestože jsem dlouho netušila, jaký skvost jsem obdržela od svého tehdejšího „kluka“ Wency, který mimochodem tvrdil, že založil Visací Zámek, původem z Kynšperka nad Ohří, a já mu to pochopitelně věřila, dřímala jsem ji jako poklad až do dne, kdy jsem se dočkala vánočního bonusu v podobě walkmana a mohla si ji konečně pustit. Ta parta mladých, pro mě tehdy dost hustých pankáčů, mě nadchla natolik, že jsem začala kupovat všechny jejich nové počiny, plakáty i časopisy s rozhovory. Kazeta putovala po celém městě a opečovávaný dárek se začal měnit v několikanásobně slepované cosi. Byla jsem rozhodnutá, že mým nastávajícím jednou bude někdo, jako je Billie Joe Armstrong, jenž svého soka a tehdejšího partnera své budoucí ženy udolal bouchacími kuličkami, a mě to přišlo jako vrchol romantiky.
I když ne s tak fanatickým zapálením mě svým způsobem Green Day provázejí celým životem, což se třeba o Wencovi říci vůbec nedá. Potvrzením toho, že jsem si vybrala dobře, byl jejich pražský koncert na Výstavišti, který byl jednou z top akcí, na nichž jsem kdy byla. Je mi potěšením, že ještě neřekli poslední slovo a můžu přidat zelený Rock & Pop do sbírky rozhovorů, převážně z tehdejších, ještě smysluplných Bravíček, kde kromě rubriky láska, sex a něžnosti občas vykoukla i tahle trojka z Kalifornie.
Taková je doba
Ani jsem nemrkla a je konec léta. Z plánované dovolené, vody, výletů i návštěv zůstalo opět jen u plánů a festivaly zase vyhrály nad mým volným časem. Plně pohlcena do letního hudebního hemžení kapel napříč republikou tam i zpátky jsem trávila spoustu času po boku pořadatelů, interpretů i návštěvníků samotných.
Viděla jsem je radovat se, vztekat, dokonce i plakat, a prožila část jejich životů. Těžce by se odpovídalo na otázku, jaký že to festival je nejlepší. Sama jsem měla tendence podobné anketní otázky pokládat a pravděpodobně to už nikdy neudělám. Každá akce, a to nejen ta hudební, je spjata s mnoha subjektivními zážitky, že objektivní hodnocení nejspíš neexistuje nebo k němu alespoň nikdo nebude mít důvod. Podělaná toika, ztracená peněženka nebo naopak nová letní láska dokáže v hodnocení návštěvníků festivalu udělat divy.
Alfou a omegou všech diskusí zůstává program, chcete-li line-up. Pomineme-li občasné umístění zahraničních headlinerů nebo žánrově zaměřené festivaly, dočkáme se povětšinou šťastné, ať nepřeháním, dvacítky kapel, jež má tu čest hrát téměř všude. Programy našich festivalů tvořené formou ctrl+c, ctrl+v jsou fenoménem naší hudební scény a trnem v oku samotných pořadatelů. Objevovat mladé a nové kapely nemá nikdo zájem, rozumějte publikum, nikoli pořadatel, ačkoli on je ten, který je za již obehraný line-up lynčován. Pořadatel jen přizpůsobuje program zájmu návštěvníků, médiím a pochopitelně i zájmu finančnímu. Vyrůstá generace YouTuberů, jež odmítá akceptovat interprety, kteří nevládnou některému z médií, jež jim řekne, co je pro ně to pravé. Taková je doba, řeknete si, ale českému festivalovému éteru vládne Slza, skvělé mladé kapely nám protékají mezi prsty a rock’n’roll se stává muzejní záležitostí generace -sátníků. Tak co nás čeká příště?
