[Rock&Pop 01/18] Padesát let tvrdých tónů a symfonického rocku

Uprostřed hippie éry, uprostřed psychedelie začínaly klíčit první zárodky hardrocku, který ovládl další desetiletí. Muzikantům učaroval hutný, zkreslený zvuk kytar, nekompromisní bicí, basa dunící hluboko a ještě hloub. Položili tak v průběhu let i základy toho, co se bude později nazývat heavy metalem. Jiní povýšili rock na opravdové umění a k písni přistupovali jako k dílu, jež by se mělo vyrovnat „vážnohudebním“ kompozicím. Všechny tyto kapely však spojuje, že letos oslaví padesátileté výročí svého založení.
TEXT: SYLVA KAPLANOVÁ    FOTO: ARCHIV
Sladcí hned několikrát
Mezi ně patří například Sweet, letos také padesátiletí. Ti se od sedmdesátkových glamrockových začátků postupně propracovali k tvrdšímu stylu. Během prvních let své hudební kariéry ušli vývojově docela dlouhou cestu od bubblegumového prvního hitu Funny Funny po tvrdší rock s charakteristickými vysokými doprovodnými vokály, dlouhou cestu od třpytivého pozlátka k hitům Blockbuster či Ballroom Blitz. Hudebně je značně ovlivnili The Who, jak sami mnohokrát uvedli.
Deset let od založení to se skupinou začalo vypadat všelijak. Zpěvák Brian Connoly se rozhodl pro sólovou dráhu, kapela pokračovala ve třech až do svého rozpadu v roce 1981. On a další dva členové pak vystupovali každý se „svou verzí Sweet“, což je též pozoruhodné a přinejmenším neobvyklé. Connoly ani bubeník Mick Tucker již nejsou mezi námi, ostatní dva žijící členové nadále pokračují v činnosti se „svým ztělesněním Sweet“.
(…)
Celý článek najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (01/18).
 

Sponzorováno