Rolling Stones – Blue & Lonesome
Nebudete věřit vlastním uším, ale Rolling Stones se vrátili do svého prenatalu a bez jakýchkoli fanfár a okázalostí ohoblovali nahrubo fošnu, jež je natolik chlupatá, že si snadno můžete zadřít do prdele třísku. A myslím to smrtelně vážně. Tohle je totiž blues rock, ze kterého se musí každý posadit na zadek. Voní padesátými a šedesátými léty, zní přitom současně a špinavě. Jako by se Stouni zavřeli do zaprášené garáže a zavzpomínali na dobu svého dospívání, kdy hledali vlastní hudební tvář. Proto nezní ani tolik stoneovsky. Album Blue & Lonesome není totiž o kytarových riffech Keitha Richardse, ale o pokloně americkým bluesmanům, na nichž tito britští rebelové vyrostli. A je minimálně o dvě třídy lepší než nedávná retro ohlédnutí Boba Dylana či Erika Claptona za svými vzory. Clapton přitom na desce svých kamarádů hostuje a podle všeho to musela být parádní jízda. Rolling Stones natočili album spontánně naživo a za pouhé tři dny a vystřihli na něm dvanáct coververzí bluesových písní, které jako kluci milovali. Žádná z nich ale nevyčnívá. Samy o sobě to jsou všechno hity, do nichž vložily „Valící se kameny“ duši. Nejvíce je to asi patrné z hlasu Micka Jaggera, který se co chvíli chvěje emocemi a výkřiky, jaké nepoužívá ani na původním repertoáru kapely. Zpívá drze jako teenager a fouká do harmoniky jako o život. Také archaicky nakřáplý zvuk nahrávky je cool. Jedenáct let od vydání předchozí, vcelku nevýrazné desky A Bigger Bang tedy konečně tvrdý zásah na solar plexus ohlašující, že je šampion zase zpátky v ringu.
Roman „News“ Zahrádka
