Rozhovor: Marek Matoušek
Vlastenec s americkým občanstvím a spoluautor rockové verze české hymny
Scenárista, filmový producent, ale především herec s autentickými zkušenostmi z Hollywoodu. Po letech života v Los Angeles, kde získal americké občanství, se vrátil do Česka, aby tu pracoval převážně jako scenárista. K jeho nejvýraznějším úspěchům v této oblasti patří romantická komedie „Vánoční příběh”. Jako herec se objevil v hlavních rolích především amerických thrillerů a hororů jako „Never on Sunday”, „Half Moon” nebo „American Fetish”. V neposlední řadě se v Americe podílel se zpěvačkou Janou Fabiánovou na rockové verzi české hymny. Jedna z hlavních mužských rolí ve vlastenecké černé komedii filmu „Ďáblova sbírka” je i díky tomu více než symbolickým návratem do vlasti, kde letos herecky debutuje v českých kinech.
Řeknete nám trochu o Vašem působení za oceánem?
Asi jako většina lidí, kteří do Ameriky šli v devadesátých letech, jsem si i já prošel všemi možnými pracemi, abych se uživil. Můj prvotní cíl byl dostat se k filmu a hrát v akčních filmech, jak jinak? (směje se) Po několika letech v Chicagu a řadě malých nevýznamných roliček jsem odešel do Los Angeles. Tam jsem pochopil ten klasický vtip: “Co děláš za práci? Jsem herec. V které restauraci…?” Spousta těch, kteří chtějí být herci, se musí samozřejmě nějak živit a práce číšníků nebo barmanů je pro to ideální, protože vám to dává flexibilitu chodit na herecké kurzy nebo castingy.
Takže jste pracoval v restauraci?
Nepracoval. Já mám sice barmanský kurz, který jsem si udělal LA, ale taky mám certifikaci fitness trenéra a tu jsem využil okamžitě. Začal jsem pracovat jako osobní trenér, což v LA naprosto dává smysl, a k tomu začal pracovat na mé kariéře. A role, hlavně v nezávislých filmech, postupem času přišly. Často jsem hrál zabijáky z východní Evropy, ale taky jsem hrál vlkodlaka v hororu nebo jsem měl několik rolí v různých thrillerech. Na premiéru jednoho filmu, v němž jsem hrál drsného zabijáka, přišel i Jan Tříska. Seděl vedle mě a vždy když jsem se objevil na plátně, mi poklepal na ruku a na konci mě moc pochválil, čehož jsem si velmi považoval. Zůstali jsme od té doby ve spojení. Hraní mě bavilo a baví, ale pak jsem začal mnohem více tíhnout k režii a scenáristice. Tu jsem i ve Státech vystudoval a učil se od těch nejlepších. Zvláště v oblasti scenáristiky jsem měl obrovské štěstí na práci s top scenáristy, od kterých jsem se učil, a jejichž velmi kladné reakce na moje psaní byly povzbuzující do další práce. V Americe jsem tak začal psát a režírovat. Mimo jiné jsme s Janou Fabiánovou, vynikající zpěvačkou, v LA natočili i rockovou verzi české hymny, která je na YouTube. Bylo zajímavé sledovat, jak nás za to půlka komentářů chválila a druhá zatracovala. Pak jsem byl třeba na meetingu se šéfem castingu pro Paramount. Měl jsem dělat záskok za Toma Cruise v jednom z jeho MI filmů, dokonce jsem kvůli tomu shodil hodně svalů, i nějaké testovací záběry se udělaly, ale nakonec se rozhodli jít původní cestou, a Tom si vše odehrál sám, což dává smysl, je to naprostý profík.
Odbočím k té rockové verzi české hymny…
Parádní věc, natočená za jeden den v Los Angeles. Ten nápad měla Jana Fabiánová, fotky nám tenkrát dělala Jana Wallace, výborná fotografka, dcera Karla Svobody. Já jsem to celé zrežíroval, a dokonce jsem si v tom klipu zahrál bubeníka, a přestože bubnovat vůbec neumím, kouzlem střihu jsem se stal aspoň na chvíli hardrockovým bubeníkem (směje se).
Máte rád rockovou hudbu?
Jsem velký fanda. Metallica, Korn, Static X, Soulfly, Sepultura, Rammstein, Disturbed, Slipknot, Type O Negative, White Zombie, Godsmack, a to jmenuju jen úzký výběr mých oblíbených rockových a metalových skupin. Hudba všeobecně je pro mě velmi inspirující, často ji využívám když píšu scénáře nebo když se připravuju jako herec na scénu – pokud to dává smysl. Jednou jsem třeba hrál v rakouském filmu takového docela hnusného záporáka, pasáka. Je to film o dívkách z východní Evropy, které mizí na česko-rakouské hranici a už se nikdy nenajdou. A já tam mám scénu, kdy mi jedna dívka uteče z domku, kde ji držím, a já vztekem rozbiju zařízení koupelny. A režisérova poznámka k tomu, jak to mám udělat co se týče energie a agresivity byla – buď Rammstein (směje se). Poslechl jsem si do sluchátek jednu píseň a šel jsem na to. Takže i tak to může fungovat. Jinak miluju klasickou hudbu a stejně tak třeba hudbu 80.let, ale ten rozsah toho, co mě baví poslouchat, je poměrně široký.
Chodíte na koncerty?
Nejsem velký fanda davů, ale na svoje oblíbené skupiny se rád podívám naživo, určitě. Byl jsem ve Státech několikrát třeba na Ozzfestu a už nespočítám, kolikrát jsem viděl Metallicu live, ať už ve Státech nebo tady. Jeden můj kamarád ve Státech byl bubeník, a občas bubnoval s Julien K nebo Dead by Sunrise, se kterými vystupoval Chester Bennington z Linkin Parku, a díky tomu jsem měl tu čest poznat Chestera ještě než nás navždy opustil. Také jsem měl režírovat video klip pro Static X, vše bylo připravené, když přišla smutná zpráva, že zpěvák Wayne Static zemřel na předávkování drogami. Ale také jsem měl tu čest mluvit s Brucem Springsteenem a dalšími muzikanty. V LA k tomu ty příležitosti jsou.
Potkal jste tam hodně celebrit?
Ano, měl jsem to štěstí, že jsem se s mnoha lidmi z filmového či hudebního průmyslu mohl poznat v osobní rovině a trávit s nimi dost času. A nebyly to samozřejmě jen filmové či televizní hvězdy, ale potkal jsem se i s řadou režisérů, producentů či scenáristů, a stejně jsem poznal spoustu zajímavých lidí, které nikdo nezná, a kteří jsou nesmírně moudří a vtipní. V konci i ti slavní a bohatí jsou taky jenom lidi, kteří, byť tam pochopitelně rozdíly jsou, řeší základní a obyčejné věci jako každý z nás. Věřte mi.
Na čem teď pracujete?
Zaměřuju se hlavně na psaní a vývoj projektů. Napsal jsem spolu s Irenou Pavláskovou a Rudou Merknerem film Vánoční Příběh, který měl premiéru loni před Vánoci, scenáristicky jsem se podílel na novém seriálu, který by snad měl být v televizi nasazen na podzim 2023, a teď pracuji na vývoji několika projektů v Čechách, ale i zahraničí, v rámci mezinárodní koprodukce.
Ďáblova Sbírka je vlastně také mezinárodní projekt…
To vlastně opravdu je! Máme mezinárodní obsazení, točili jsme v Německu, točili jsme ve Vatikánu, příběh filmu řeší celoevropská témata, já myslím, že jsme světoví (směje se).
Proč by se diváci měli na film podívat?
A proč by neměli? Je to originální film, natočený originálním způsobem, je to kombinace mockumentary a found footage žánrů, je to komedie, je to drama, divák se může pobavit a zároveň něco dozvědět. A navíc ten film začal vznikat před…šesti, sedmi lety…? takže si zaslouží, aby byl viděn.
Proč vznikal tak dlouho?
Protože Marek je nefalšovaný nezávislý filmař a dával rozpočet dohromady za pochodu a vždy našel způsob jak natočit vše, co potřeboval. Jen ty peníze nemá ve slamníku, takže se musel přizpůsobovat tomu, jak přicházely. Má můj obdiv za jeho zarputilost a nikdy neutuchající nadšení a snahu film dokončit.
Už jste trochu naťukl některá témata filmu, můžete říci, o čem ten film vlastně je?
Deset diváků vám řekne deset názorů o čem ten film je, proto spíš řeknu o čem je pro mě. Určitě je to film o hodnotách. O takových těch staromódních. Je to film o přátelství a o ceně za přátelství. Pravá hodnota přátelství se ukáže, když je testováno. A hrdinové tohoto filmu si těmi testy projdou a ne vždy třeba uspějí. To mě na tom baví – ta civilnost a nepředvídatelnost toho, kam se ten příběh vyvíjí, jak ty postavy budou reagovat na danou situaci. Je to film o hrdinství. Co je opravdu hrdinství? Pokračovat v něčem, co nás ohrožuje na životě a máme pocit, že musíme jít dál z principu přátelství nebo si zvolit to co může vypadat jako zbabělost, ale je to jen zdravý rozum? Je to příběh o odkazech, o tom co po sobě zanecháme. O zjištění, či potvrzení, že málokdy to je černobílé, každý má pár kostlivců ve skříni, a zároveň tam mohou být vavříny, o kterých nikdy nikdo nevěděl. Samozřejmě ten film dává výpověď o části naší historie, o věcech, o kterých se neví či nemluví, ale není to jen dokument. Je to o tom, co mohlo začít před stovkami let a stále do dnešních dní to ovlivňuje lidské osudy. A je to o těch větrných mlýnech, o tom jak člověk něco může začít za něco bojovat a ani neví jak, a systém ho semele.
Film je taky prezentován jako černá vlastenecká komedie.
Myslím, že to je trefný popis. Na vícero úrovních… Tohle možná budou slova do pranice, ale někdy mi přijde, že vlastenectví v Česku je černá komedie. Je to jenom můj pohled, vůbec netvrdím, že tak jak to vnímám já, je skutečný obraz věcí, ale vzhledem k tomu, že jsem žil přes dvacet let ve Spojených Státech, mám možnost srovnání. Američané jsou všeobecně velcí patrioti, spousta jich má na domech permanentně vyvěšenou americkou vlajku, veškeré oslavy vlastní státnosti a nezávislosti prožívají s velkou hrdostí, ale zároveň obojí vnímají velmi civilně v každodenním životě. Nic není černobílé, samozřejmě, ale naprostá většina Američanů je přirozeně hrdá na to, že jsou Američani. Mám pocit, že u Čechů mi ta národní hrdost trochu schází. Ano, semkneme se, když fandíme nároďáku na hokejovém mistrovství světa, ale jinak mi přijde, že si jako národ moc nevěříme a shazujeme se – a bohužel ne z legrace, švejkovsky. Když jsem se vrátil z Ameriky do Čech, byl jsem překvapený množstvím reakcí typu “proboha proč ses sem vracel?”. Jako by na tom bylo něco špatného, až špinavého. Ale je to jen můj subjektivní pocit. Já jsem rád v Čechách a stejně tak jsem rád v Americe, ale chápu, že ne každý to tak má.
Co bylo na natáčení nejtěžší?
Vzhledem k tomu, že já miluju být na place, ať už před kamerou nebo za ní, nemůžu říct, že něco bylo “těžké”. Jakékoliv natáčení s sebou vždy přináší v daný moment víc starostí a řešení problémů než radostí, ale když se člověk ohlédne zpět tak vždy stejně vzpomíná na to hezké, co se událo. Díky tomuto filmu jsem poznal spoustu zajímavých lidí, podíval se do míst, kam bych se třeba normálně nedostal, kromě policejní stanice ve Vatikánu či Hitlerova Orlího hnízda, také podzemní jeskyně na Proseku, což bylo naprosto fascinující, veřejnosti nepřístupné prostory Armádního muzea na Žižkově – tam, pokud vím, proběhla rekonstrukce, takže to vypadá úplně jinak, než ve filmu, nebo musím zmínit natáčení v podzemních prostorách barokního kláštera v Hájku a další. Náročné byly občas mé přelety do Států a zpět, devítihodinový časový posun se občas projevil mojí únavou, jednou jsem byl i dost nachlazený a nebylo mi vůbec dobře, ale Marek mě vždy dokázal namotivovat, abych danou scénu odehrál.
