The Rolling Stones – Living in a Ghost Town

THE ROLLING STONES

Living in a Ghost Town

UNIVERSAL    4:07

ROCK

ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA

Kapela Rolling Stones vydala nečekaně nový singl Living in a Ghost Town. Stalo se tak po osmi letech od emise písní Doom and Gloom a One More Shot na kompilaci GRRR! (2012). Se skladbou postavenou na riffu kytaristy Keitha Richardse a sborovém refrénu se přitom počítalo až na nové album, které britští veteráni začali natáčet loni v Los Angeles. Mezitím však položil svět na lopatky koronavirus, uzavřel se a kapela se ocitla v izolaci. A přesně tohle byl moment, jenž přiměl Micka Jaggera pozměnit text, dokončit mix a singl vydat. 

„Našli jsme jednu píseň, která skvěle rezonuje se současnou situací. S Keithem jsme se proto rozhodli, že ji vydáme hned,“ přibližuje vznik nového singlu Jagger. A o čem se ve skladbě zpívá? O rozkladu společnosti, v níž kazatelé kázali, charity žádaly, politici kšeftovali, zloději vesele kradli a vdovy plakaly. „Život byl krásný, než nás všechny izolovali. Připadám si jako duch, který žije ve městě duchů,“ zpívá Jagger. 

K singlu byl zároveň natočen videoklip, jenž symbolicky zachycuje opuštěné ulice a stanice metra v Londýně, Los Angeles, Kjótu, Kapském Městě, Oslu či Torontu a přibližuje tristní situaci novodobé civilizace. Je jisté, že téma koronaviru bude inspirovat v dohledné době ještě spoustu umělců, potěšitelné však je, že Rolling Stones dostáli pověsti rebelů a byli mezi prvními, kteří začali o temné současnosti zpívat. Ostatně, texty na připravovaném nástupci desky A Bigger Bang (2005) jsou podle Jaggera až děsivou předzvěstí toho, co přijde. A jaká je hudba? Jako vždy přitažlivě špinavá, s lehkou příchutí reggae, zkreslená vrstvenými kytarami Ronnieho Wooda a Keitha Richardse a přibarvená harmonikou a vokálem šestasedmdesátiletého Micka Jaggera. 

Natočena byla bez přípravy podobně jako album bluesových coververzí Blue & Lonesome (2016). Skupina ho tehdy spíchla za tři dny. Tady byl text hotový za deset minut. Stouni jsou možná v lepší formě než před dvaceti lety. Už nepotřebují zástupy producentů jako kdysi na krkolomné desce Bridges to Babylon (1997), ale střílí ostrými rovnou od boku. A to z nich činí hvězdy první velikosti. Zvláště, když mají stále co říct. 

Sponzorováno