Alcatrazz – Born Innocent
ALCATRAZZ
Born Innocent
SILVER LINING MUSIC 55:17
HARD & HEAVY
ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA
V roce 1979 byl zpěvák Graham Bonnet osloven britskou glamrockovou skupinou Sweet, aby v ní nahradil Briana Connollyho. Kapela však měla smůlu, protože v tom samém okamžiku se jej rozhodl zlanařit kytarista Ritchie Blackmore pro své Rainbow, ze kterých se odporoučel Ronnie James Dio. Bylo tedy rozhodnuto. Excentrický Bonnet, jenž se do té doby definoval především jako zpěvák R&B, se proměnil ve frontmana legendární hardrockové skupiny a nazpíval s ní výtečnou desku Down to Earth (1979), která přinesla hity All Night Long a Since You’ve Been Gone. Za rok už ale bylo všechno jinak. Zpěvák lezl prchlivému Blackmoreovi na nervy, zejména svou vizáží a krátkým účesem, a tak se jejich cesty rozešly.
Bonnet však nezahálel. V roce 1981 vydal třetí sólovku, za rok se objevil v řadách Michael Schenker Group, aby nakonec v roce 1983 založil kapelu Alcatrazz. Narozdíl od Rainbow a zpěvákových začátků měla její hudba výraznější rockový zvuk a Bonnet se v ní neváhal obklopit skvělými muzikanty, jakými byli například fenomenální kytaristé Yngwie Malmsteen nebo později Steve Vai či bubeník Clive Burr (ex-Iron Maiden). A přestože skupina vyprodukovala několik povedených alb, komerční úspěch se nedostavil. V roce 1986 se proto Alcatrazz na dlouho rozloučili se svými fanoušky deskou Dangerous Games, jež byla ve srovnání s předchůdci sice slabší, ale i tak obsahovala hity Ohayo Tokyo nebo Only One Woman, který budou u nás mnozí znát v podání Lucie Bílé díky jejímu coveru Zpíváš mi requiem.
Graham Bonnet našel mezitím útočiště v řadách losangeleských metalistů Impellitteri. O to víc překvapilo, že se rozhodl Alcatrazz vzkřísit a vdechnout jim nový život. Navíc vytáhl jako neúnavný objevitel talentů další eso z rukávu: nadějného kytaristu Joea Stumpa, díky němuž je album Born Innocent zase plné melodií, kytarových riffů a malmsteenovských sól. Zahanbit se nenechává ani Bonnet, kterému to ve dvaasedmdesáti zpívá náramně a lze ho dál směle počítat mezi pěveckou extratřídu. Mezi třinácti kompozicemi na desce se pak nejvíce vyjímají Polar Bear, Finn McCool, London 1666 nebo I Am the King. S přibývající stopáží nicméně nápady pomalu docházejí a z nahrávky se vytrácí původní náboj. I tak je to ale óda na radost pro všechny pamětníky osmdesátkového rocku a silného Bonnetova hlasu.
