EDITORIÁL Listopad 2023
Jak staříci připomněli rokenrol
Zná to každý rockový fanoušek. Co žánrová deska, to naděje, že to je konečně zase série skladeb, která vstoupí do historie. Bez ohledu na to, že doba albům nepřeje, ti skalní a pravověrní věří, že jim nějaká kapela nabídne sbírku písniček, kterou si budou moci přehrávat dnes a denně, stále dokola. A s radostí.
Jakkoli si mohli, a to zcela logicky, myslet, že přijde nějaká mladá parta, nebo snad dokonce nová, a změní svou hudbou rockový svět, nestalo se to. Naopak. Musela přijít parta pořádně stará, jedna z nejstarších, které v rockovém světě jsou. Nahrála desku Hackney Diamonds a napsala do rockové kroniky výraznou kapitolu doby.
Ruku na srdce, od Rolling Stones se to už moc nečekalo. S vydáním novinky tahle britská kapela otálela mnoho let, a natáhla to na osmnáct jar. Před dvěma lety ale odešel na věčnost její bubeník Charlie Watts a kapelu to semklo. Trojice Jagger, Richards a Wood se dohodla, že všechny sesbírané nápady dotáhne do finálního tvaru a deska bude na světě.
Možná tehdy nevěděla, že se pouští do zásadní práce, na jejímž konci bude dílo, které osloví i ty fanoušky, k nimž tahle kapela předtím moc nepromlouvala. Jde jen o to si její desku poslechnout, dál to půjde samo.
Rolling Stones rokenrol znají, a tak ho dokonale představili. Vymysleli písně, které jsou od začátku do konce veskrze poctivé, jsou esencí slova rokenrol, mají v sobě jiskru, lehkost, nadhled i potřebnou špínu, a v textech jsou přesně takové, jaké by rockové písničky měly být. Stones prostě dali všem mladším kapelám dneška štulec za to, že nejsou schopny styl oživot či posunout. Jistě, jejich kolekce není žádným velkým krokem kupředu, je nicméně připomenutím skutečnosti, že kouzlo vězí v hlubinách, nikoli v hledání obměn a moderny za každou cenu.
Jaroslav Špulák
