Fish – Weltschmerz
FISH
Weltschmerz
7HZ PRODUCTIONS 1:22:17
PROGRESIVNÍ ROCK
ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA
Skotský dlouhán Derek William Dick, známý v hudební branži jako Fish, se začal nejprve živit jako zahradník, lesní dělník a příležitostný herec. A už tehdy snil o tom, že se stane zpěvákem v nějaké progresivní rockové kapele, neboť mu učarovala hudba začátku sedmdesátých let. Nakonec se na něj usmálo štěstí, když mohl v roce 1981 naskočit do nově vznikajících Marillion, kteří udělali díru do světa hned svým debutem Script for a Jester’s Tear (1983). Z Fishe byla rázem hvězda první velikosti. Následovala další tři úspěšná alba Fugazi (1984), Misplaced Childhood (1985) a Clutching at Straws (1987), jenže hektický život vysál zpěváka jako citron a nezbylo mu než po turné k poslední desce z kapely odejít. Snad nikdo si tehdy neuměl její pokračování bez charismatického frontmana představit.
Fish ale nastartoval po vynucené pauze svou sólovou kariéru kompozičně uhlazenější prvotinou Vigil in a Wilderness of Mirrors (1990) a snažil se odpoutat od stylu a soundu mateřské skupiny. Dařilo se mu to s menším, či větším úspěchem. Žádné velké rockové album už ale nikdy nevydal. Ostatně, nikdy se o to ani nepokusil, i když si standardně držel laťku nadprůměrnosti, což bylo pro něj nejdůležitější. Aktuální jedenáctá řadovka Weltschmerz (v češtině Světobol) má přitom mezi ostatními výjimečné postavení. Zejména množstvím emocí a nejrozmanitějších stylů.
Na jedné straně ohlašuje nepředstavitelnou prázdnotu bez hudby, na druhé únavu z rušného života až do morku kostí. Fish ztratil otce, těžce nese globální pandemii a musí se vyrovnávat se zdravotními komplikacemi. Po řadě vztahových zklamání opustil také ostrovy Spojeného království a přestěhoval se k nové přítelkyni do Německa. To vše teď tíží jeho duši a potřeboval se z toho vyzpívat. A opět to udělal po svém, bez ohledu na trendy a škatulky. Přizval si k tomu Skotský komorní orchestr, zpěvačku Doris Brendel nebo instrumentalistu Johna Mitchella, který stojí například za projekty It Bites, Arena, Kino či Lonely Robot, s nimiž Fish rozehrál na nezvykle dlouhé ploše deseti skladeb gejzír překrásných melodických ornamentů a drásavé melancholie, která se dere z každého tónu.
Album se proto může leckomu zdát bolestné, intimní, možná bilancující, jako třeba v případě desky Davida Bowieho Blackstar. Každopádně není nudné, přestože nepřekypuje hity, ale niterností témat. Odhaluje hloubavou duši zpěváka, jenž nás provází svými pocity a názory na tento svět, o kterém si přestal dělat iluze. Prochází zahradou vzpomínek a spřádá nitky příběhu, jež se sbíhají v závěrečné velkolepé orchestrální představení. A kdoví, možná je právě tohle dílo, pro které se Fish narodil a jež nám měl předat. Je však třeba vydržet až do konce, čehož budou schopni jen ti nejodvážnější.
