Jiří Schelinger – Hrrr na ně (LP reedice 2021)
Letošní rok je ve znamení dvou výročí Jiřího Schelingera, narození i úmrtí, které dělilo třicet let. Náš časopis ho oslavil rozsáhlým materiálem v minulém čísle, kapela Zemětřesení 2 vydala EP Epilog a se svou troškou do mlýna přispěchal i Supraphon. V roce 2016 vydal i s bonusy desku Hrrr na ně v reedici na cédéčku, letos došlo i na formát LP, jenž tak vychází pokud možno v co nejvěrnější kopii originálu, co se týče obalu, a vylepšené nově remasterované zvukové verzi na černých kotoučích.
Milovníci Schelingerovy bubblegumové tváře nechť tento nosič ponechají mimo svůj dosah, protože z reproduktorů se line na druhou polovinu sedmdesátých let dost nezvykle tvrdý rock. Přesnou rytmiku Kavale–Stárek doplňuje kytara „Kláska“ Kubeše a obzvlášť jeho sólo v Kartágu je už ikonické. Všechny písničky sice nejsou geniální, ale o to poctivější zcela určitě. Nechybí ani původní skeče, které mají působit jako pojítka mezi skladbami. Možná mohly být vtipnější a je pravda, že opakující se slepice až otravují, jinak se však jedná o hudbu, nad níž rockové srdce plesá. Zemitou, chytrou, se Schelingerovým zvrásněným hlasem.
Možná malinko zamrzí, že texty a fotografie nacházející se na vnitřním sáčku už byly zveřejněny na zmiňované reedici před čtyřmi lety, opakování je ale matka moudrosti a tahle muzika by se měla hrát právě na LP. Deska měla být původně součástí trilogie a další dva díly se měly jmenovat Hrrr na mě a Hrrr na všechny, to už však cenzorovi přišlo příliš. Škoda. Tahle cihla ve zdi nazvané československý rock totiž má své důležité opodstatnění.
Jiří Schelinger
Hrrr na ně (LP reedice 2021)
SUPRAPHON ROCK
42:07
MILAN MENČÍK
Vydavatelství Supraphon odměnilo věrné fanoušky Jiřího Schelingera u příležitosti jeho nedožitého jubilea reedicí vinylové desky Hrrr na ně… (1977), která je považována za první album českého hard rocku. Byla na svou dobu přelomová, nezvykle progresivní a provázel ji strhující výkon celé kapely. Stále více totiž inklinovala k hard rocku. Minimálně od roku 1976, kdy se začalo pozvolna formovat nejsilnější složení Skupiny F. R. Čecha. Vedle Schelingera s charakteristickým syrovým chraplákem se tehdy zabydleli kytarista Stanislav „Klásek“ Kubeš, bubeník Jiří „Mamut“ Stárek a o něco později také baskytarista Jan Kavale, jemuž však ve studiu předskakoval další zkušený hráč na basovou kytaru Lexa Čihař. Spolu s nimi se na nahrávce podílel i klávesista Radim Smetana, který ze skupiny záhy odešel.
Mezi hostujícími muzikanty jsou pak neoficiálně uváděni kytarista Ota Petřina nebo baskytarista Vladimír Padrůněk, oba však byli na indexu, a tak se jejich jména nesměla na původní obálce alba objevit. Už to samo o sobě dokresluje tristní situaci, v níž se muzikanti tehdy nacházeli a ve které se nadčasový materiál rodil. Ale podařilo se. Jednak díky Čechovi, jenž dobře věděl, které dveře otevřít a před kterým potentátem padnout na kolena, a především díky vyrovnanému a na svou dobu nezvykle tvrdému materiálu. Pro kapelu to znamenalo zásadní posun vpřed. Nejenže se deska poprvé opírala výhradně o vlastní repertoár, ale vykrystalizovala z ní úspěšná autorská dvojice Schelinger–Čech, i když úvodní předehrou a jednou skladbou přispěl i Stárek, jenž zároveň celou nahrávku aranžoval.
A přestože žádná z písní nepronikla do rádií, minimálně skladby Siréna, Kartágo, Mám rád lidi, Lucrezia Borgia nebo Divné tušení se staly kousky, ze kterých milovníci hard rocku tenkrát šíleli nadšením. Stejně tak Schelingerova popularita vyletěla strmě vzhůru. Album kazí snad jen rádoby Čechovy vtipné skeče mezi písněmi, jež nelze považovat za koncepční uměleckou vložku, ale spíše úlitbu tehdejší komunistické cenzuře, která nebýt Čechova klaunovství by desku nejspíš zařízla hned v počátku. Nahrávce přitom dominují excelentní pěvecký výkon Schelingera a výtečná Stárkova rytmika doprovázená Kubešovou kytarovou virtuozitou a Kavaleho brilantním prstokladem na hmatníku basové kytary. Ne nadarmo neměla u nás tenkrát skupina srovnatelnou konkurenci.
Pro pamětníky a fanoušky charismatického zpěváka patří tohle album mezi nejzářivější klenoty ve sbírce. Ve tvářích současných posluchačů může sice vyvolat lehký úsměv, neboť nahrávka není s ohledem na tehdejší studiové možnosti tolik hardrocková, jak by mnozí nejspíš čekali. Náleží však k milníkům naší rockové scény, usnadnil totiž později cestu do světa tvrdé hudby ostatním. V Jiřím Schelingerovi se skrýval obrovský potenciál. Škoda jen, že ho nestihl uplatnit celý. O to více pozornosti by si zasloužil. Reedice desky je už jen labutí písní za érou zpěváka, jehož milovaly davy. Proč asi? Pusťte si nový vinyl, abyste pochopili.
JIŘÍ SCHELINGER
Hrrr na ně…
SUPRAPHON 42:01
HARD ROCK
ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA
