Joe Satriani – Shapeshifting
JOE SATRIANI
Shapeshifting
SONY MUSIC 46:23
INSTRUMENTÁLNÍ ROCK
ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA
Kdo někdy navštívil koncert kytarového projektu G3, dá mi jistě za pravdu, že jeho nejblyštivějším klenotem je jeho zakladatel, americký kytarový virtuos Joe Satriani. Pokaždé neúnavný, plný energie a nápadů. Stejně takový je i při nahrávání studiových alb, kterých má na kontě i s touto novinkou už sedmnáct. Shapeshifting navazuje na desku What Happens Next (2018) a zůstává u osvědčené šablony posledních let. Tedy žádný zpěv ani jiné překvapení, jen Satrianiho kytara a jeho snadno rozpoznatelná hra, jíž tentokrát sekunduje parta šesti přizvaných muzikantů. Sečteno, podtrženo. Joe Satriani nemá už nejspíš zapotřebí vymýšlet něco nového, ani jiné šablony překračující hranice toho, co kdysi vytvořil.
Vždyť učinil z kytary majestátní nástroj a vydláždil cestu generacím kytaristů, kteří jej následují. Nehledě na to, že se řada z nich u něj hrát na kytaru naučila. Kdy jindy se začít bavit a sklízet ovoce než ve třiašedesáti? Asi tak je třeba k albu přistupovat, protože i tentokrát si pro nás Satriani připravil několik vražedných okamžiků. Po titulní Shapeshifting přichází jeden z nich, lehce rozverná Big Distortion se snadno zapamatovatelnou melodií, jíž by opravdu slušel doprovod zpěváka. Anebo Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me, jako by ji Satriani ušil přímo na tělo Carlose Santany. U Nineteen Eighty je zase slyšet inspirace hrou Anguse Younga, kterou vzápětí trumfuje kytarista hravou melodií s podkresem banja v All My Friends Are Here. A jedno překvapení si přece jen přichystal v poloakustické Yesterday’s Yesterday, jež zpestří závěr zvukově ucelené desky. Nečekejme album srovnatelné s těmi, která kytaristu proslavila, ale další dávku kytarových emocí opatřených puncem Satrianiho geniality, na niž se jeho příznivci bez výjimky těší.
