Korpiklaani – Jylhä

Jedenáctá studiová deska finských Korpiklaani vlastně jen potvrzuje fakt, že kapela sice stále svým způsobem drží svou danou, řekněme folkmetalovou linii, ale vždy se ji pokouší něčím ještě ozvláštnit. Onen již dříve zřetelný vývoj směrem k určitému zklidnění, folklornímu vlivu přírody a atmosféry dané oblasti či snad i lokálním mystickým příběhům je patrný i na novince. I když ne tolik jako na předchozím albu Kulkija. 

Nová deska tak trochu přelétává mezi oběma tvářemi souboru. Tou klidnější, jež dává prostor důrazu na „severskou“ atmosféru (Mylly, Tuuleton), a tou, která žene vpřed neotesané vokály s typickým doprovodem metalizovaných kytar i houslí a akordeonu (mimochodem, právě housle a akordeon jsou tu leckdy tím hlavním motorem písní). V souvislosti s novým albem se však mluví i o dalších hudebních vlivech. Zaposloucháte-li se do skladby Leväluhta, můžete zaslechnout ledacos. Od určitých úseků, kdy zní jako metalem okořeněná kramářská píseň z dávnějších věků, přes názvuky reggae rytmu, atmosféru akordeonové pařížské procházky i žhavého večera s maďarským čardášem (zvláště pak v závěru skladby, kdy hrají prim pekelně rozdováděné housle). 

Korpiklaani se ale i přes onu zmíněnou pestrost a určitou náladovou roztříštěnost nahraného materiálu vcelku daří udržet pozornost. Skoro se zdá, že je deska zastihla na určité křižovatce. Uvidíme, na kterou z naznačených cest se příště vydají. 

Interpret: Korpiklaan
Album: Jylhä
Vydavatelství: Nuclear Blast
Žánr: folk metal
Stopáž: 60:35
Autor recenze: Milan Slezák

Sponzorováno