Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta
Jedna z klubových legend první poloviny devadesátých let, kapela Kurtizány z 25. avenue, je tu s novou deskou. Mnozí z hudebních fanoušků mají za nejlepší položku diskografie souboru albový debut Ubiquity, další budou zcela jistě hovořit o době ještě před vydáním prvního alba, kdy formace se svou specificky temnou muzikou poučenou post-punkem či gotikou, ale zároveň řádně přitvrzenou a s nepopiratelným vizuálním charismatem působila na pódiích jako zjevení. Časem přišly personální změny (z dávných členů zůstal jenom kytarista a zpěvák Tomáš Vartecký), určité posuny ve stylu a po desce Teorie morfické rezonance z roku 2009, co do alb, dlouhá nahrávací pauza.
Návrat s Honzíkovou cestou si rozhodně říká o pozornost celkem nahlas. Kurtizány pořád umí zatěžkané temné nosné kytarové riffy, bicí Marka Macháčka dokonce občas razancí připomenou bývalého „dělmistra“ Vikinga, a hlavní vokál Dana Kurze z Atari Terror k tomu všemu sedne úplně přesně (mimochodem, Kurz se postaral i o zajímavou vizuální stránku alba). Je to místy svým způsobem návrat do období tvorby Kurtizán z 25. avenue blízké třeba americkým Helmet, ale v novější podobě.
Deska je natlakovaná energií i hutným zvukem. Od prvních tónů kytary úvodní skladby Gréta se sound devítipoložkového playlistu nekompromisně valí vpřed a drží posluchače v napětí. Pravda, od písně Viktorka (šesté v pořadí) trochu zvolní, ale není nutno posluchače zadupat do země a ještě ho zarazit pneumatickým kladivem. Je to povedené album.
Interpret: Kurtizány z 25. avenue
Album: Honzíkova cesta
Vydavatelství: vlastní náklad
Žánr: rock
Stopáž: 35:51
Autor recenze: Milan Slezák
