Michal Prokop & Framus Five – Mohlo by to bejt nebe…

Plnit očekávání, je-li laťka položena hodně vysoko jako v případě Michala Prokopa, není žádná legrace. Však si také ještě před několika lety nebyl jistý, zda po nahrávce Sto roků na cestě vydá nějakou desku. Prokop si klidně mohl užívat postavení člena Beatové síně slávy a nechodit s kůží na trh, ale právě tahle odvaha odděluje nesmrtelné legendy od legend bývalých. 

K novému albu se Prokop odhodlával dlouho, ale nakonec ho ozdobil sedmi vlastními skladbami a překonal i nepříjemný výpadek zdravotně indisponovaného kytaristy Luboše Andršta, jehož nedokončených nahrávek se ujal Pavel Marcel a v jednom případě Michal Pavlíček. Ale co je hlavní, natočil skvělou desku, která od úvodní harmoniky v Nebe anebo cesta do pekel nedá posluchači vydechnout. Takže vůbec nevadí, že první singl Má vlast, k němuž režisér Michal Skořepa natočil nápaditý videoklip s Vilmou Cibulkovou, najdeme až v jeho druhé polovině. 

Přitom Prokop nepřichází s ničím extra novým a pere do posluchačů blues, bigbít i nečekaný bonus v podobě nové verze své první česky zpívané skladby, kterou byl Svět naruby Jaroslava Ježka. Prokop ji poprvé představil v roce 1969 v době nastupující normalizace, kdy ji nazpíval pro Československý rozhlas, ale původní nahrávka se nedochovala. Ani v dalších případech neváhal sáhnout do minulosti, třeba v případě písně Petra Skoumala Last Minute Man, jež se nevešla na minulé album. Novinkou není ani Andrštova skladba Neříkej s textem Zdeňka Rytíře. Další muziku dodali Jan Hrubý (Secret Song) nebo Martin Němec (Hoří Notre Dame), došlo na texty Pavla Šruta i Jiřího Žáčka, přidali se Michal Bulíř, Tomáš Roreček nebo Milan Šašek. 

A přece to všechno pěkně drží pohromadě. Důvod je jasný. Zpěv a vůbec osobnost Prokopa, který desku plánuje pokřtít 13. srpna, v den svých 75. narozenin, na festivalu Krásný ztráty Live ve Všeticích.

Michal Prokop & Framus Five
Mohlo by to bejt nebe…
SUPRAPHON 54:29
ROCK BLUES
ROMAN JIREŠ (ČTK)

Deset let uplynulo od vydání poslední desky Michala Prokopa, a pokud byla ta pauza důsledkem hledání a čekání na kvalitní výsledek, rozhodně se vyplatila. Prokop si na nové album sám složil sedm z celkem dvanácti písniček, třináctou je cover. Bohužel se musel vypořádat se ztrátou bývalých letitých spolupracovníků, i když jedna vzpomínka na dominantní časy prověřených a zavedených autorů Petra Skoumala a Pavla Šruta se v podobě něžné, Hrubého houslemi krásně podmalované a hrátkami s jazykem povýšené Last Minute Man v šuplíku (rozuměj v počítači) našla. 

Kytarista Luboš Andršt pak zhudebnil ještě jeden Šrutův text, poctu Leonardu Cohenovi So Long s jazzovým pianem a téměř španělskými vyhrávkami na akustickou kytaru. To je bohužel nakonec vinou Andrštova onemocnění společně s ještě jednou malou akustickou hrou jediný kytaristův hudební příspěvek na desce. Jeho party na elektrickou kytaru natočil zvukař posledních Prokopových alb a muzikant Pavel Marcel.

Díky této kolekci možná vyšla nová textařská hvězda Michal Bulíř, který se na ni zapsal třemi skladbami, hitovkou Prstoklad o alegorii stáří a podzimu podmalovanou nádherně znějícími hammondkami Jana Kořínka, blues Pomoz mi s biblickými citacemi i opět zmíněným podzimem a hudebně zvýrazněném štěkajícími dechy. A především Libeňskou odkazující na Bohumila Hrabala a Vladimíra Boudníka a s nimi spojené české filmy, znovu s parádně swingující dechovou sekcí.

Odkazů je na desce spousta, hudebně i slovně nejslyšitelnější najde posluchač v závěru jazzového blues Deštník, a to zároveň na skladbu Beatles i nejslavnější Prokopův hit. Na pilotní klip si vybral bezesporu nejsilnější píseň z alba, jím zhudebněnou báseň Jiřího Žáčka Má vlast, v níž se to v chytlavé melodii hemží slovy Bílá hora, kacíři, krysy a v níž textový obrat „… kde sprostá lež se veze v kočáře a pravda s láskou táhnou cestou pěší…“ jako by vyjadřoval současnou politickou situaci v kostce. To vše s podmanivým houslovým sólem Jana Hrubého a zpěvákovým na foukací harmoniku. Politický podtext má i znovu nahraná předělávka skladby Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha Svět naruby, kterou Prokop nazpíval už v roce 1969, ale soudruzi ji tehdy smazali. Teď se stále platnější text dočkal bluesové melodie.

Stejně jako před dvěma lety Vladimír Mišík natočil i jeho souputník Michal Prokop výbornou desku s muzikou hýřící aranžerskou pestrostí a vynalézavostí, s muzikantskou vytříbeností, s texty o něčem a odpovídající zpěvákovu věku. 

Interpret: Michal Prokop & Framus Five
Album: Mohlo by to bejt nebe…
Vydavatelství: Supraphon
Žánr: ROCK, BLUES
Stopáž: 52:52
Autor recenze: ZDENĚK HEJDUK

Sponzorováno