Rock&Pop 04/17
Slepý mi poradil, jak se lépe koukat!
Nejspíš se mnozí shodneme, že slepota je pravděpodobně to nejhorší postižení smyslů. Zrakem vnímáme až 90 procent všech okolních vjemů a stačí, když se zhasne, a většina z nás je totálně v řiti. Aniž bych měla jakékoli nutkání si „slepotu“ vyzkoušet, pozvala mě kamarádka na Neviditelnou výstavu. Pravděpodobně jste o putovním projektu slyšeli a ano, je to přesně ta výstava, kde není absolutně nic vidět. Řekla jsem si, že hodinu si hrát na slepou dokážu a alespoň na vlastní kůži poznám, co nevidomí prožívají každý den. Celým prostorem, který má připomínat běžné prostředí nás všech – byt, rušná ulice, les, chata a nakonec i bar, provádí slepý průvodce. V tu chvíli jste na tom úplně stejně, neboť vás provází absolutní tmou a místa identifikujete jen podle toho, do čeho zrovna narazíte.
Čekala jsem všechno – že nabourám, spadnu nebo zabloudím a najde mě další skupina s jiným průvodcem. To vše se samozřejmě málem stalo, ale co jsem rozhodně nepředpokládala, bylo, jak moc mě hodina ve světě, kde se zastavil čas, zasáhne. Již ve třetí místnosti se mě zmocnila úzkost a bezmocnost s chutí okamžitě se na to vykašlat. Nicméně náš nevidomý průvodce mezi námi chodil s takovou grácií, jistotou a svým vtipem i pomocnou rukou zachraňoval celou skupinu od jistých karambolů, že jsem se odhodlala jít dál. Jeho jméno jsem už zapomněla, ale nikdy nezapomenu jeho hlas, protože po pár minutách ve tmě mé další smysly zbystřily o několik set procent. Vnímáte vůně, ruchy, závan větru, materiály i tvary, fyzickou krásu člověka hodnotíte podle hlasu, smíchu nebo jen doteku ruky. Vidět se rázem stává druhotnou potřebou. Průvodce nebyl žádný chudák hodný lítosti, byl to charismatický vtipný a sexy chlap, o tom jsem přesvědčena, aniž bych ho viděla. Kdo v té místnosti byl k politování slepý, jsme byli především my, a to už dávno předtím, než jsme se na Neviditelné výstavě ocitli.
Jsme tak slepí vůči sobě i svému okolí, nevnímáme a hlavně nepoužíváme většinu schopností, kterými nás příroda obdařila. Ochuzujeme se o skutečný svět kolem nás a nedokážeme se zastavit. A ačkoli mi samozřejmě hodina ve tmě život nijak nezměnila, dá se říct, že mě nevidomý naučil, jak se lépe koukat. Jde mi to ale jen ve tmě. Jakmile rozsvítím, stávám se zase tou slepou ovcí jako všichni ostatní.
Jaro už je tu, a ačkoli se s ním ještě ve vzduchu občas popere zima, cítím, že ta už nemá moc sil.
První sluneční paprsky ve mně probouzejí touhu po zevlení na zahrádkách u restaurací, po kanceláři na trávníku, oknech dokořán a řvoucím ptactvu a především po open airech, jež jsou nevyčerpatelnou studnicí zábavy, zážitků a především témat na článek. Festivalová backstage totiž nabízí spoustu možností, jak poznat svého oblíbence jinak než ve světlech na pódiu. A věřte tomu, že to občas stojí za to. Fanouškům a fanynkám některých kapel bych přímo předepisovala návštěvu zákulisních večírků nebo exkurzi do šaten umělců.
Zvažuji, zda vám během letošní festivalové sezony nepořídíme fotoreport šaten navštívených jednotlivými skupinami. Ať vidíte, koho někteří toužíte mít doma. Pozlátko, záře reflektorů a „charisma“ se rázem mění ve smetiště s hromadou jídla, pití, odpadků i zvratků, ať už na stolech nebo pod nimi. To vše vznikne samozřejmě z toho, co si kapela ke svému vystoupení naporoučela, což je dalším zajímavým tématem. Pečlivě navážených deset deka kuřecí šunky se najednou válí vedle šunky vepřové, to vše prošlápnuté banánem z ovocné mísy a zalité nějakým dobrým, pokud možno drahým alkoholem, celé stříknuté kapkou Actimelu a ozdobené vajglem s čokoládou. Dost podobně to vypadá i na těch večírcích, ale to už by bylo pro zcela jiný magazín.
A tak doufám, že se stejně jako já těšíte nejen na léto, ale i na nová témata!
