Rock&Pop 04/19
V březnu jsem měla to štěstí, že jsem se podívala do Londýna a trefila se přímo do oslav St. Patrick’s Day. Svátek svatého Patrika, patrona Irska, připadá na 17. března, kdy údajně Patrik zemřel. Jednalo se o křesťanského duchovního, který v pátém století přinesl do Irska křesťanství. Svatou Trojici demonstroval občanům na zeleném trojlístku, a tak se s oslavami nese znázornění trojlístku a zelená barva. Svátek se neslaví pouze v Irsku, ale už také ve Velké Británii, Austrálii nebo na Novém Zélandu. Postupně se k oslavám přidává i zbytek Evropy, neboť když je možnost cokoli slavit, meze se nekladou.
Upřímně řečeno mě Londýn zahalený v zelené, plný irských vlajek a pochodujících skřítků překvapil. Měla jsem za to, že vztahy Anglie a Irska nejsou historicky úplně červánkové a cokoli připomínající autonomii Irska se v konzervativní a rozpínající se Anglii nesetká s oblibou. Pletla jsem se. St. Patrick’s Day se stal skvělou příležitostí vyhodit si z kopýtka pro velkou spoustu Londýňanů, kterým se v rámci blízkého nedomyšleného brexitu nedostává moc úsměvů na tváři. Ať už se jedná o centrální průvod, táhnoucí se několik hodin centrem města, nebo přilehlé festiválky, koncerty a hospody s frontami na irské pivo, jde o skvělou a neopakovatelnou atmosféru.
Těším se, až tento svátek ve velké míře dorazí i k nám a vrcholem vítání jara v době Velikonoc nebude jen obarvené pivo na zeleno. Irská hudba i tanec člověku dobijí energii, a tu po dlouhé zimě potřebujeme všichni. Navíc zelená barva uklidňuje. Proč po Valentýnu, Santa Klausovi a Halloweenu nepřevzít konečně něco, co baví všechny a nic to nestojí. Cílem je se jen bavit.
Je první jarní den, sluneční paprsky už konečně mají sílu a louka za oknem je plná pejskařů. Po čtrnácti dnech deště a vichru je malá změna počasí balzámem na duši. Vichřice zacloumala se zimou a kromě suchých větví, hromady listí a několika nemocných stromů s sebou symbolicky vzala i několik lidských životů.
Zametla řádně nejen před mým prahem, ale i prahem mých blízkých. A i když by se mohlo zdát, že by mělo nastat období smutku, příroda si to přeje jinak. Ta má jasno, vyčistila zemi od nemocného a slabého, začíná jaro a znovuzrození, kéž by tohle období trvalo věčně. I v muzikálu Hair, který letos oslaví čtyřicet let, se zpívá ve stejnojmenné písni: „Kéž slunce svítí nám…“
Čas i osud jsou ale nekompromisní, o tom už ví i Keith Flint z The Prodigy nebo muzikálový herec Robert Hlavatý. Sluneční paprsky jednou poleví a přijde zase vichřice. Než se tak stane, hltejme a užívejme každý z nich ve vzpomínce na ty, kteří nám je posílají.
