Rock&Pop 05/21
Nejen hudbou je člověk živ a stejně jako vy i já si zažívám každodenní pandemické dobrodružství, které mě povětšinou dost irituje. Přiznávám ale, že občas i pobaví.
O online vyučování dětí bylo napsáno hodně. Já nedávno absolvovala online třídní schůzky a musím říct, že ani to nemělo daleko k besídce zvláštní školy.
Učitelka nás uvítala slovy: „Úvodem bych vám chtěla poděkovat, že jste se tak krásně sešli. Snad nám nikdo nevypadne nebo se neodpojí.“ Následně se odpojila ona sama.
„Omlouvám se, to se občas stává i s dětmi, když je nás tu hodně, že se někdo zasekne,“ pronesla poté, co se jí znovu podařilo připojit. A zasekla se.
„Ty vole, ona je snad v garáži nebo co, že tam má takovou tmu, co tam dělá, ty vole?“ konstatovaly maminky, jež se sešly na třídní schůzky u kávičky a absolvovaly je společně.
„Tak jsem zase tady,“ zaradovala se odseknutá paní učitelka a opět se odpojila.
Všechny hlavy rodičů na mém monitoru dostaly záchvat smíchu, jen ty dvě maminky se začaly před kamerou česat a upravovat.
„Jo, to budete, pane, zlatej, přijedu k vám tak do hodinky, bude to stačit?“ spustil do telefonu jeden tatínek, který si zapomněl vypnout mikrofon.
Znovu připojená paní učitelka využila toho, že nějaký rodič konečně něco říká, a začala odpovídat: „No, jezdit ke mně nemusíte, ale dobře, když tu budete, stačí jen prozvonit. A o jaký předmět vám vůbec jde?“
Hlavy se začaly smát znovu. Paní učitelce došlo, že hovor není určen jí, a omluvila se. Načež se omluvil i tatínek, jenž si všimnul, že svým telefonátem pobavil ostatní.
„Má ještě někdo nějakou důležitou poznámku nebo dotaz?“ chtěla rychle změnit téma paní učitelka.
„Ano! My jsme se přihlásily spolu, protože jsme ztratily jedno heslo,“ pronesly dvě maminky u kávičky. Hlavy se opět zasmály a začaly se postupně odpojovat.
Zcela podobně s velkou pravděpodobností probíhají online výuky našich ratolestí, a dokonce i firemní porady. Sama jsem jednu podobnou online poradu absolvovala na pikniku u svého kamaráda a kolegy, na kterém jsem si natočila webovou kameru tak, aby nebylo znát, kde a v jaké situaci se nacházím, zkrátka abych působila seriózně. Tento dojem mi bohužel pokazil fakt, když jsem si při jednom z přípitků stihla vypnout kameru, což jsem ihned konstatovala nahlas do stále zapnutého mikrofonu. Moji kolegové i nadřízení z jednání si nejprve vyslechli výkřiky „na zdraví“ a cinkot skleniček od všech přítomných, aby mi tuto skutečnost později s velmi nelibým tónem oznámili.
Jedna z dalších online záležitostí, kterou nám kovidový svět přinesl, jsou koncerty a vystoupení. Zatímco já sledovala, ač bezesporu profesionální, tak na můj vkus lehce nabubřelou show proslulého revivalu Queenie, kolega Zdeněk Hejduk viděl celé online turné Mňágy a Žďorp. Čtete dobře. O tom, jak může vypadat turné na počítačových monitorech, se ostatně můžete dočíst v rubrice Živě, i když její název je v tomto případě lehce nepřesný.
Pevně věřím, že ji v blízké době naplníme skutečnými živáky, jejichž úspěch nebude záviset na rychlosti připojení nebo zaplacených účtech za internet.
Přiznávám se, že nijak zvlášť nesleduji politické dění a změny na pozicích ministra zdravotnictví jsem zaregistrovala jen díky vtipům na sociálních sítích. Adama Vojtěcha si budu pamatovat jako neúspěšného soutěžícího z pěvecké soutěže, Romana Prymulu jako frajera, co si po vlastních zákazech vyrazil do hospody a na fotbal. Jan Blatný ve mně nezanechal stopy žádné. Nejenže nevím, co za svého působení zvládl udělat, ale ani netuším, co zvládnout nestihl, že ho Andrej Babiš vyměnil do třetice.
Zato po týdnu působení Petra Arenbergera se nestačím divit. Nejenže už pár hodin po svém jmenování lhal, když nejprve zapřel a později si jen nevzpomněl na schůzku s prezidentem Zemanem, plánoval rektální testy školáků a každý druhý den se omlouvá za výroky ze dnů předešlých. Uštědřil také ránu do týla kulturnímu světu, když zrušil projekt koncertů iniciativy Cesta ze tmy. Prvních pokusných koncertů v pražské Lucerně, na nichž se měli návštěvníci otestovat a posléze trasovat. Světlo na konci tunelu tak zase zhaslo, i když některé letní, a dokonce jarní kulturní akce neřekly své poslední slovo.
S největší pravděpodobností se ale scénář z loňského roku, kdy každý den nějaká plánovaná hudební veselice oznámí svůj přesun nebo zrušení, bude opakovat. Nezbývá nic jiného než naděje, že se díky rychlým výměnám ministrů zdravotnictví brzy dočkáme někoho, kdo má ke kultuře bližší vztah. Koneckonců skripta z biologie už pro jistotu studujeme všichni. Nikdo neví, kdo bude na řadě příště.
