Rock&Pop 09/17
Po smrti Chestera Benningtona zeje v srdcích mnoha fanoušků jeho nezapomenutelného hlasu velká díra. Málokdo přesto věří v definitivní konec kapely (tomuto tématu se věnuje Jan Martinek ve svém článku), nicméně už teď se o možnou pozici po Linkin Park vede urputný boj. Velké ambice na zaplnění pomyslné díry v nu-metalu mají Hollywood Undead, ještě donedávna maskovaná pětice rockerů z L.A. Kapela se k nám chystá v únoru, a to už poněkolikáté. Do Prahy přiveze nové album Five, od kterého si veřejnost hodně slibuje. Nejenže se ve videoklipu k singlu California Dreaming odmaskovala a ukázalo se, že jde o celkem pohledné chlápky, ale především se stylově přiblížila oblíbeným Linkin Park. Jestli její show zklame návštěvníky stejně jako koncert ve Foru Karlín v roce 2016, kdy si prokazatelně pomáhala playbackem, to se necháme překvapit. Nicméně z toho samého byla podezřívána i skupina Linkin Park při letošním vystoupení na festivalu Aerodrome. Ráda bych řekla „Král je mrtev, ať žije král“, ale Hollywood Undead čeká ještě mnoho bitev a Linkin Park třeba neřekli poslední slovo.
Jak to o prázdninách bývá, i u nás se jednoho dne sešly tři generace najednou. Babičky se chtěly potěšit s vnoučaty, vštípit jim do začátku školního roku alespoň trochu snahy a rozmazlit tam, kde to zanedbali rodiče. Děti to u prarodičů baví, protože je to místo, kde musejí poslouchat i jejich rodiče, a nic z toho, co se učí doma, tam neplatí. Pravděpodobně si také každý u svých prarodičů projde zahřívacím kolečkem stížností typu: „To je dneska mládež…“, „To vás neučili?“ nebo „Za nás to bývalo tak a tak…“ Právě když jsme byly s mou maminkou a dcerou uprostřed podobné debaty a já nastupovala úsporný režim poslechu, zarazilo mě probírané téma. „Lidé byli dříve šťastnější a pořád si zpívali. Při chůzi, při práci, doma i venku. Zpívali společně i sami. Ne proto, že by museli, ale prostě proto, že chtěli,“ podotkla má máma. „Kdy jsi slyšela naposledy jen tak si někoho zpívat?“ vytrhla mě ze zamyšlení otázkou, na kterou jsem jí nedokázala odpovědět.
Rázem jsme začaly vzpomínat, jak jsme zpívali v hudebních výchovách, na školách v přírodě, výletech i táborácích. Vzpomněla jsem si na texty od Dajány až po Bednu od whisky, i lidovek jsme daly do kupy požehnaně. Má jedenáctiletá dcera, až na pár výjimek, které jsme ji učili doma, z toho ale neslyšela nikdy nic. Ačkoli pravidelně navštěvuje letní tábory a ve škole hudební výchovu, z lidovek a táborákovek zná pramálo. V dnešní době se u táboráku zpívají písně od Xindla X, Mandrage nebo Wohnoutu, lidovky ve školách zastupují Chinaski a při troše štěstí Jaroslav Uhlíř. Když už chce kluk ohromit holku tím, jak umí hrát na kytaru, spustí Metalliku, a ne Zelené pláně.
Společnost formuje rádiové konzumenty a nové rekruty servíruje přímo škola samotná. Budujeme si novou, na rádiové vlně úzce vyprofilovanou generaci, ačkoli si namlouváme, jaký rozhled, přehled a možnosti svým ratolestem poskytujeme. Mediální svět nás vede za ruku a táhne tam, kam potřebuje. A my chytneme své děti a vedeme je tamtéž.
Stejně jako už neuslyšíte jen tak z radosti si na ulici někoho zpívat, pravděpodobně si už u táboráku nezahrajete Dajánu, aniž by na vás děti nekoukaly jako na ufo. Doba je opravdu jiná. Jak šílený svět musí připadat seniorům, když jen jedna generace stačí k tomu, aby si člověk občas připadal jako na jiné planetě.
Aktuální vydání pro registrované ZDARMA