Rock&Pop 10/17
Ačkoli se s létem můžeme pro letošní rok definitivně rozloučit a já se mnohdy cítím, že jsem výhradně na solární pohon, je tentokrát alespoň v redakci Rock & Popu veselo a energie na rozdávání. Důvodem jsou již několik měsíců držící se rekordní prodeje magazínu za posledních deset let. V době, kdy bych se i já vsadila, že jsou tištěná média na ústupu, a to ze zcela logických důvodů, bez ohledu na kvalitu, se tuzemští fanoušci hudby náhle rozečetli. Jménem celé redakce i vedení časopisu jsem tedy dostala za úkol vám za to poděkovat a činím tak s velkým potěšením i pýchou.
Děkujeme!
Za život jsem si prošla mnoha hudebními obdobími a věřím tomu, že by časovou osu svého života podle kapel dokázal sestavit každý z vás. Od Backstreet Boys po Clawfinger jsem si ve svých „telecích“ letech prošla láskou k takovým idolům, jakými byli Pavol Habera nebo Jon Bon Jovi. Oba tito mí tehdejší oblíbenci mají jedno společné, absolutně mě nezajímala jejich tvorba. Bon Jovi zaplnil svým obličejem celý můj dětský pokoj jen proto, že se nechal ostříhat, a bůhví proč mi to kdysi stačilo. Sestra se mi marně vtírala s jeho kompletní diskografií na kazetách. Do konce jsem dokázala vyslechnout snad jen Keep The Faith a u písně Always se mi dělalo špatně. Ačkoli dnes znám hity Pavola Habery zpaměti, tenkrát jsem o nich neměla ani páru. Jediný důvod k tomu, aby nahradil Bon Joviho v mém pokoji, byl jeho velký nos. Ve filmu Fontána pre Zuzanu 2 oznámil celému světu: „I sloni se můžou líbat.“ To mě, zakomplexovanou puberťačku, dostalo natolik, že jsem rockera z New Jersey vyměnila za Slováka v džínových minitrenýrkách.
Ani tohle období naštěstí netrvalo dlouho a záhy ho vystřídal někdo, koho mám spojeného s celou svou pubertou, ten, jehož tvorba formovala zásadní milníky mého života. Nenápadného mladíka s mírnou vadou řeči J. P. Muchowa jsem poprvé viděla ve filmu Šeptej. V unikátním spojení Muchowa a Davida Ondříčka se zrodil kultovní film, ke kterému datuji své náctileté období. Tento snímek byl ve stejném magickém složení Ondříček & Muchow následován filmem Samotáři, k němuž datuji začátky mé „dospělosti“. Muchow se pochopitelně podílel i na mnoha jiných snímcích, nicméně ani jeden z nich nezanechal v mé časové ose tak viditelnou stopu. A i když mám obě tato období dávno za sebou, vzpomněla jsem si na ně právě teď v souvislosti s vydáním Muchowova alba The Antagonist, na kterém mapuje svou filmovou hudbu. Donutilo mě oba zmíněné snímky okamžitě zkouknout znovu. Habera už dávno minitrencle nenosí, Bon Jovimu už kštice také několikrát dorostla, ale Samotáři, ti jsou věční.
