Rock&Pop 11/17
Když se při jedné předvolební debatě objevil Miloslav Rozner, manažer rockové skupiny Argema, jakožto lídr jihočeské kandidátky za SPD, pobavila jsem se. Bohužel ne každý rocker má charisma, ne každý rocker umí plynule hovořit a holt… ani pořádně číst. Brala jsem to jako špatný vtip a věřila, že se po svém nepovedeném a ztrapňujícím vystoupení v TV pan Rozner sebere a zkusí se vrátit k tomu, co je mu nejbližší, potápění Argemy k úplnému zapomnění.
Ale dva dny před uzávěrkou vidím Miloslava Roznera znovu, a to v České televizi po boku Tomia Okamury, lídra SPD, čtvrté nejúspěšnější strany ve volbách.
V okamžiku, kdy se Aleš Brichta chystá zpívat hymnu, ale neumí ji. Přiznám se, že do smíchu už mi tolik není. Čekám, kdy se jim na pomoc vynoří Olivie Žižková, další nedoceněná umělkyně, která je SPD nebývalou oporou. Tito adepti na Slavíka, protože kdo jiný by mohl zaujmout pozice vedle Ortela, klidně mohou být i aspiranty na ministra kultury. Nikdy k tomu neměli blíže. Koneckonců stačí, aby se moravsko-japonsko-korejský bojovník za český lid Tomio Okamura domluvil s trestně stíhaným Slovákem Andrejem Babišem, který nám teď asi bude dělat premiéra. Jak absurdní a vtipná se tato situace zdá být, tak smutný je fakt, že od toho chybí jen malý krok.
Sociální bublina
Jedu po dálnici, když vozy v obou pruzích najednou prudce zpomalí a pak zastaví. Ze sedadla spolujezdce z nudy procházím sociální sítě, jež absolutně ovládly volby. Sleduji fotky svých přátel z volebních síní, komentáře k jejich rozhodnutí a k politice vůbec. Ať už volí kohokoli, jedno mají společné – vznešená hesla o budoucnosti, argumenty, proč ta či ona politická strana zajistí lepší životy, a jak máme budoucnost našich dětí konečně v rukách.
Stojíme deset minut a auta začínají troubit, od konce kolony se k nám začínají prodírat hasiči. Nejde to zdaleka tak rychle jako ve filmech, zdržují je řidiči, kteří už vylézali z vozů, aby šli zjistit, co se děje. S výkřikem „Tak se snad neposer“ se poté pomalu vracejí do auta, aby uhnuli na krajnici. Stejná situace se opakuje po příjezdu sanitky. Stojíme dalších deset minut a řidiči opět začínají netrpělivě troubit, z aut už dávno vylezli, aby se vrátili se zprávou o tom, že vepředu je nehoda. Neuvěřitelné, to nikdo asi nečekal… „To je dneska den… Jeďte už, do prdele… Mám hlad a spěchám…“ nese se od nich kolonou, kde prozatím utichly motory. Někde před námi pravděpodobně někdo bojuje o život.
Koukám na lidi kolem auta a zase do své sociální bubliny na Facebooku. Jak se můžou tyhle skupiny tolik lišit? Podle sociálních sítí jsme přece tak mírumilovní, přející, tolerantní a především myslící lidé. Realita zdaleka neodpovídá životům a názorům na Facebooku nebo Twitteru, připomíná mi to hru The Sims, kde si zkrátka hrajete na někoho jiného. Další možností je, že jsem se jen dostala do konvoje stoupenců jedné politické strany, dokonce bych věděla jaké, ale podle sociálních sítí tahle strana už žádné stoupence přece nemá.
Kolona se rozjíždí, řidiči nasedají do aut. Samozřejmě si neodpustí různé komentáře, ale naštěstí se rozvrčely motory a není jim rozumět. Míjíme hořící kamion a auta se znovu zastavují. Nejeden kretén si totiž potřebuje udělat selfíčko. Tiše doufám, že jsem se opravdu dostala jen mezi „ufony“. Omyl, už vím, že B je správně. A právě tihle lidé pomohli spolu s dalšími ve volbách rozhodnout, že nejbližší budoucnost našich dětí skutečně lepší nebude. A to to v mé bublině vypadalo tak nadějně.
