Rock&Pop 2/16
Začne teplo, tak jedu za větším vedrem…
Mám trochu pocit, jestli jsem tady nezůstala sama. S rostoucím trendem vyrážet v mezisezónní pauze (rozumějte ve světě showbyznysu, především hudebníků) za exotikou se mi od druhé poloviny prosince začalo vylidňovat okolí. Fotky mých spolupracovníků smějících se v letadle, na plážích v bikinách a s nějakým zdravým a jistě chutným koktejlem v ruce, kterými zaplavují sociální sítě, mě začínají iritovat.
Zatímco já vyhledávám místa s alespoň trochou sněhu, kde ukojit touhu své dcery sednout na sáně a nedřít při tom hlínu, otvírám mrznoucími prsty ememesku od kolegyně, která mi mává ze hřbetu slona. „Úžasný,“ procedím skrze zuby a snažím se na naší břitké zimě najít něco pěkného. „Češi přece jezdí do zahraničí, když je léto. Začne teplo, tak jedu za větším vedrem, abych si mohl stěžovat na dusno. Tak to vždycky bylo. Nechápu, proč nám to nová generace mění,“ podotýká kolega, který stejně tak jako já sleduje v lednu prosluněné pláže jen na fotkách.
Jedním z plážových povalečů, notoricky fotkami zaplavujících sítě, je Kuba Ryba. Každým rokem čerpá s kapelou Rybičky 48 energii na Bali, odkud nám v rámci rozhovoru poslal také pár obrázků. Známými zimními cestovateli jsou ale i Wohnouti, Billové a spousta dalších skupin a interpretů. Nevyčerpatelné studnice jejich zážitků a příběhů vydají na mnoho materiálu do příštích vydání. Berme to jako tip na krácení si zimních večerů. Nicméně nebude lepší příště vyrazit s nimi?
Nejsem prorokem
Není to tak dlouho, co jsem na tomto místě psala o tom, jak jsem přesvědčena, že se svět otáčí tím správným směrem a slova smrt, ďábel nebo satan v hudebním slovníku ještě neznamenají předzvěst nějaké tragédie. Pobízela jsem tak k oslavám sedmdesátých narozenin nesmrtelného Lemmyho Kilmistera a k přečtení si článku o jeho ďábelském životním stylu. Nepředpokládám, že jsem prorokem špatných zpráv, a nepovažuju se svou prostořekostí za viníka tragických událostí, které po článku následovaly, nicméně i toto je důkazem relativnosti času a úhlu pohledu. Dnes, kdy část únorového vydání Rock & Popu připomíná spíše parte než zábavný hudební magazín, na správném pohybu Země tolik netrvám. Doufejme, že „pekelná“ kapela sv. Petra už je kompletní a výčet odcházejících legend se alespoň na chvíli ustálí, byť je odchod nevyhnutelný. Přiznejme si totiž, že mezi mladými kapelami je jen málo adeptů, kteří by tyto velikány mohli nahradit a udrželi tak hudební svět v rovnováze.
Doporučuji:
Jedni z nenahraditelných jsou bezpochyby AC/DC, pro něž je únor v průběhu několika desetiletí celkem zásadním milníkem, přestože pro české fanoušky je mnohem zásadnější květen tohoto roku, kdy se kapela ukáže v Praze (str. 36–38). Dalšími jsou bezpochyby odpadlík Slash, který znovu našel cestu ke Guns N’ Roses (str. 30–31), nebo Richey James Edwards z Manic Street Preachers (str. 40), jenž se pro změnu nenašel vůbec. Kdo nesmí zůstat v zapomnění, jsou nynější rockové babičky, kterým jsme věnovali několik stránek (str. 19–21). A zapomenuti nikdy nezůstanou Queen, neboť odkaz Freddieho Mercuryho je nevyčerpatelná studnice hitů táhnoucí se napříč generacemi (str. 24–27).
