Rozhovor s Janem Dvořákem: Magie bílého papíru s tužkou není nikdy rutina
Ne každý ví, že frontman kapely Všichni Svatí je zároveň vyhledávaným textařem. S kým v současné době spolupracuje a jaké jsou aktuální plány jeho kapely? To se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Jaké byly Vaše hudební začátky?
Byl jsem hodně ovlivněn skupinou Oceán, viděl jsem Petra Muka, když hráli, jsem z Budějovic jako byl on. V té době jsme se dívali na rakouské televize, kde byla poměrně zajímavá hudba, a rozhodli jsme se, že nebudeme hrát metal a budeme dělat hudbu tak, jak jsme to viděli tam. Začal s tím Petr a já jsem pro něj potom psal. To byly začátky.
Takže jste chtěl původně začít s metalem?
Právě že ne. Když mi bylo čtrnáct, všude se hrál metal, Judas Priest a podobně, v Praze se zase hrála nová vlna. A my jsme koukali na Falca, nebo na Tears Of Fears, to mě hodně ovlivnilo.
Chtěl jste se od malička věnovat hudbě?
Doteď se nevěnuji jenom hudbě, dělám i business, nikdy jsem se nechtěl věnovat pouze hudbě a taky se pouze jí nevěnuji.
Byl jste dříve frontmanem nebo textařem?
Samozřejmě frontmanem, každý chtěl v té době sbalit holku a to mohl jedině frontman.
V jaké roli se cítíte lépe?
V roli textaře. Je mi padesát a už se připravuji na to, že budu jenom textař.
Takže dříve to bylo naopak?
Přesně tak.
Pro Petra Muka jste napsal několik písní. Jaký byl váš vztah s ním?
Byl to můj kamarád. Chodil na stejnou školu, na stavební průmyslovku. Byl o dva roky starší, takže jsme se tam potkávali, a když pak přišli s Oceánem, byl to pro nás velký vzor. Obdivoval jsem i to, jaký byl. Byl upřímný a čestný, byl to fajn chlap.
Spolu jste pak účinkovali v kapele Jerusalem.
On ji založil, protože měl rád gotiku, a tak dal dohromady lidi, kterým se také líbila. Já ji mám rád doteď, ještě si kupuji Sisters Of Mercy a Mission, a už u ní nejspíš zůstanu, líbí se mi romantika, rovný basový linky a riffy kytar těchto kapel.
Jak na Jeruzalém vzpomínáte v osobní rovině?
Rozvedl jsem se, ale jinak to bylo hezké, protože přišla revoluce, bolševik byl pryč a mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. Pamatuji si, že první gotiku jsme dělali na texty básníka Jakuba Demla, které jsme si omylem vykládali jako gotické, pak jsme si začali psát texty sami. Na to vzpomínám velmi rád.
S jakými kapelami jste ještě spolupracoval?
Hrál jsem s Jeruzalémem a teď hraju se Všemi svatými. Víc kapel jsem neměl.
Jak jste se seznámil s Helenou Vondráčkovou?
S Helenou jsem se seznámil přes Richarda Dušáka, dlouholetého manažera Petra Muka. Když Petr zemřel, neměl jsem pro koho psát a Richardovi jsem asi přišel jako takový sirotek, tak mě seznámil s Helenou. Řekl jí „hele, on ti pošle nějaký písně“, tak jsem jí nějaké písně poslal a ona si vybrala 2000 perel. Píseň byla úspěšná, protože byla v jejím repertoáru netradiční, bylo to jako naroubovat Depeche Mode na Barbaru Streisand. Helenu to oslovilo, korespondovalo to s její tvorbou v šedesátých letech, kterou mám nejradši. Píseň se tedy dostala na desku a loni se mi Helena ozvala s tím, že by chtěla udělat celou desku.
Kolik písní na této desce máte?
Ke třem písním jsem složil hudbu a k osmi text. Deska má deset stop, chtěli jsme, aby to byla taková malá kniha. Padly návrhy, že tam budou duety, ale to jsme zavrhli. Udělali jsme desku jako čistou výpověď Heleny v sedmdesáti letech a vrátili se k jejím výrazovým prostředkům ze šedesátých let. Jsem rád, že jsou na ni pozitivní reakce. Ještě bych k tomu dodal, že je Helena samozřejmě velký profík a to je přesně to, co mám rád.
Předpokládám, že když jde o osobní zpověď, spolupracovali jste velmi úzce…
Dokázal jsem se na ni napojit. Přečetl jsem si její životopis, poslechl jsem si, co tvořila i všechny její osobní eskapády. Snažil jsem se do ní vcítit a napsat to pro ni.
Liší se Vaše inspirace v závislosti na tom, pro koho texty píšete?
Určitě. Pro Václava Noida jsem napsal takovou rytířskou píseň, protože to je rytíř, pro Báru Basikovou to bylo zase trochu psycho, protože ona tak trochu psycho je.
Může se někdy stát z textařiny rutina?
To ne, já se tím neživím, takže si vybírám jen to, co chci dělat a když mi něco nejde, prostě to nedělám. Magie bílého papíru s tužkou není rutina nikdy, nejdříve není nic a pak něco vznikne, to mě fascinuje.
Píšete texty jen pro popové umělce, nebo jste někdy zabrousil i do jiných žánrových vod?
Já to mám takové písničkové. Jsem odkojený deskou Václava Neckáře Příběhy, písně a balady, mám rád starou českou hudbu ze šedesátých a sedmdesátých let. Snažím se nemyslet na to, jestli jde o pop a že dnes z hudby stříká Facebook a snažím se vše dělat podle toho, jak to cítím.
Je v současné době nějaký z tuzemských textařů, kterého respektujete a obdivujete?
Určitě. Je jich pár, nad kterými by se Palacký a jemu podobní radovali, protože čeština je krásný jazyk, zásadně nepíšu v angličtině, i když anglicky umím. Je to určitě Márdi z Vypsané fixy, pak lidi jako Václav Kopta nebo Gabriela Osvaldová, se kterou jsme se potkali na Helenině desce. Taky mám rád Petra Honse, jeho snovou romantiku.
Jak byste popsal vaše působení ve Všech svatých? Jak jste se vůbec dali dohromady?
Rozhodli jsme se, že ještě na sklonku života založíme kapelu, sehnali jsme na ni peníze, takže jsme měli obě desky udělané dobrou produkcí. Svatí jsou prostě radost.
Co s nimi máte během tohoto roku v plánu?
Pojedeme nějaké festivaly, klubové turné a chtěli bychom zkusit, jestli nám půjde něco napsat, ale nelámeme to přes koleno. Až to přijde, tak to bude.
