Spirituál kvintet 60 (KNIHA)
Autor: Jiří Tichota a Spirituál kvintet
Kniha: Spirituál kvintet 60
Vydavatelství: CPress – Albatros Media
Žánr: MEMOÁRY
Stran: 223
Autor recenze: ZDENĚK HEJDUK
Konec aktivní muzikantské činnosti na letošní rok pro nejstarší tuzemskou folkovou kapelu Spirituál kvintet vyhlásil její kapelník Jiří Tichota. Definitivní tečku mělo obstarat deset dubnových koncertů v pražské Lucerně, většina z nich dlouho dopředu vyprodaná. Stopku koncertnímu loučení vystavil s virovou epidemií spojený vládní zákaz a karanténa, takže koncerty pořadatelé zatím přeložili na září. Jeden dárek si ale skupina stihla dát i v tomto stavu – knihu. A to výpravnou, ve formátu A4, vytištěnou na kvalitním křídovém papíru a mapující celých oněch šedesát let.
Nádhernou češtinou a s jemným humorem ony roky popisuje poslední žijící zakladatel původně Spirituál kvarteta doktor hudebních věd Jiří Tichota. „Bylo by to, jako kdyby si černoši v NY koupili dudy, žluté kalhoty, čepice bobrovky a chtěli se živit zpěvem písní Žádnej neví, kde jsou Domažlice a Kdyby byl Bavorov,“ smetl těmito slovy návrh kamaráda z Vysokoškolského uměleckého souboru Iva Macha na založení souboru zpívajícího spirituály. Naštěstí jej to brzy přešlo, z kvarteta se stal kvintet, který byl postupem času stále populárnější a známější, a to i v době, kdy slovní spojení „folková skupina“ v tehdejším Československu nikdo neznal.
Tichota se stal prvním majitelem pětistrunného banja v republice, podobně to měl pozdější člen Karel Zich, když dostal jako dárek dvanáctistrunnou kytaru. Do rozsáhlé knihy se toho vešlo mnoho. První vystupování v divadélku Ateliér i následný zákaz hraní, a to nejen v něm, ale i jinde, výjezdy do spřátelené i kapitalistické ciziny, měnění sestav včetně příchodu skupiny Brontosauři v čele s bratry Nedvědy, později zase odcházejícími, či obcházení cenzurní komise s překlady textů a klasickou formulkou, že přece zpívají o utlačovaných černoších. Ale publikum si dokázalo textový význam písniček, jako jsou Jednou budem dál nebo Až se k nám právo vrátí, dosadit do vlastního bytí v totalitním komunismu. I proto si první z nich zpívali studenti na demonstraci proti režimu 17. listopadu, už vítězně zněla při návštěvě George Bushe staršího s chórem zaplněného pražského Václavského náměstí, kde se ke kapele přidal nejen americký prezident, ale i Václav Havel. A v pražské Redutě hráli dalšímu americkému prezidentovi Billu Clintonovi. Navzdory omezené kapacitě se do ní vetřeli nepozvaní politici i muzikanti. Právo zase znělo z balkonu Melantrichu v revolučních dnech pro čtvrt milionu ne posluchačů, ale účinkujících v hlavních rolích.
Po revoluci Spirituál vystupoval nejen pro krajany v Americe, Austrálii, na Kubě, v Chile a mnoha dalších zemích, předtím hrál se sovětskou písničkářkou Žannou Bičevskou. O tom všem a mnoha dalších historkách, zážitcích či zajímavostech vypráví především Jiří Tichota, zájezd do Ameriky popisují všichni účastníci, v závěru se ke skupině vyjadřují členové současné poslední sestavy. V přílohách nechybí kompletní diskografie včetně reprodukcí obalů, přehled všech členů hrajících v kapele, jejich nahrávek a doba působení, seznam mimořádných či významných koncertů, vybrané ohlasy v tisku nebo dopisy od fanoušků i zástupců institucí, samozřejmě celou publikaci ilustruje spousta fotografií.
Navíc je přiloženo cédéčko s historickými i současnými nahrávkami Spirituál kvintetu včetně přiblížení úžasné atmosféry na festivalu Porta, na němž třicet tisíc fanoušků recituje společně se skupinou neškodnou blbinku, za kterou kapela následně vyfasovala půlroční zákaz vystupování. Radost nad prací všech zúčastněných, jejímž výsledkem je opravdu nadstandardní kniha, tak kalí skon Dušana Vančury, druhého služebně nejstaršího člena souboru, právě v čase, kdy publikace vyšla. Každá smrt je zbytečná, tahle byla ale naprosto, a možná nebýt současné virové paniky, mohl se zpěvák a muzikant z knihy také radovat.
