Aneta Langerová – Dvě slunce
Aneta Langerová
Dvě slunce
ART SHOCK ALTERNATIVNÍ POP
48:48
MILAN MENČÍK
Jedna z nejsledovanějších desek letošního roku vyšla koncem listopadu. Respektive 26. listopadu, přímo na narozeniny Anety Langerové. Dvě slunce přicházejí šest roků po vydání nahrávky Na Radosti, a proto musí být srovnávány. A názor na ně si nelze udělat po dvou či třech posleších.
Album je potřeba vnímat hodně soustředěně, všímat si detailů, různých fint a vychytávek, detailně si rozebrat aranže, proplouvat hudbou za čtení a přemýšlení nad texty. Langerová samozřejmě v určitých skladbách na svůj předchozí úspěšný titul navazuje, jinde jde kupředu. Někde je cítit možný vliv spolupráce s Korben Dallas (Větrné mlýny, Tělo 2086), překvapí skrytá perla Antonín, nazpívaná jen tak a capella, ale přece jenom mainstreamovější uši potěší už z léta známý singl Bílý den. Milovníky desky Na Radosti nadchne další baladická, na klavíru postavená perla Na horách sněží, spoustu pozitivních ohlasů už teď sklízí osobní Jak krásné je býti milován.
Jinak jsou Dvě slunce určitě alternativnější a méně písničkové, občas dokonce připomínají druhé album Dotyk. Jako by písně na hitparádové žebříčky dělaly dlouhý nos. Pro tento případ má ale Langerová pro mainstreamové posluchače v záloze jednu obrovskou devízu. Svůj hlas. Je neuvěřitelně průzračný, na domácí hudební scéně není snad vyjma Lucie Bílé a Ewy Farne lepšího. Při některých skladbách a střídmých aranžích je to prostě i další nástroj, kouzelný, povznášející, hladící. A mimo něj jsou tu pro hudební fajnšmekry další bonbonky připravené k rozbalení. V Marii krásný part akustické kytary, jinde mohutné chorály Maranatha Gospel Choir nebo smyčcové pasáže v Netopýrovi, kterého už od začátku doprovází zvuky připomínající kladivo tlukoucí do železa.
Tahle deska se vůbec nedá poslouchat jako kulisa při práci. Je třeba zahodit mobil, pustit si ji pěkně přes dobré reprobedny a nechat se vést. Několikrát vzpomínaná Na Radosti bude sice i potom určitě lepší, ale tohle album nezklamalo.
