Deep Purple – Whoosh!
DEEP PURPLE
Whoosh!
earMUSIC 51:29
HARD ROCK, PROG ROCK
ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA
Správně stárnout se dá jediným možným způsobem: tvořit a hrát bez ohledu na škatulky a trendy. A Deep Purple si „důchodový“ věk opravdu užívají. Dávno nejsou těmi, kteří by ohromovali údernými kytarovými riffy, a už nikdy také nenatočí žádné zásadní hity, jakými byly svého času Smoke on the Water, Highway Star, Child in Time a další. Nechávají věci prostě plynout. Jednak proto, že síla kapely dnes spočívá v úplně jiném hudebním smýšlení a bez dvou stěžejních muzikantů, Ritchieho Blackmorea a Jona Lorda, to ani jinak nejde. A přiblížit se na prahu pětasedmdesátky k původní mladické nespoutanosti by se rovnalo zázraku.
Proto je aktuální deska vyklidněná, až může leckoho nudit. Více než o touze po úspěchu a dravosti vypovídá spíše o prosté radosti ze společného hraní a možná i nostalgii. A přestože zní většina skladeb nenápadně, nebo zavání rutinou, najdou se i klenoty. Například hravá Nothing at All. Je jako horská bystřina přeskakující kameny a sršící jiskřivými nápady. Právě pro takové okamžiky stojí za to žít a být fanouškem hudby. Škoda jen, že se další takový pocit dostavuje až s předposlední, nově upravenou instrumentálkou And the Address z prvního kapelního alba And the Address Shades of Deep Purple (1968).
Ostatní písně vesměs splývají a nezalezou na první poslech pod kůži. Jejich tvář je však díky výraznému přispění klávesisty Dona Aireyho progresivnější a je v nich zakomponován otisk takřka všech předchozích období, jimiž si Deep Purple prošli, od hardrockového pravěku až po spacerockové nálady poslední doby. Zvukově pak kolekce navazují na předchozí dva počiny Now What?! (2013) a Infinite (2017). Jak by ne. Už potřetí za sebou produkoval britskou skupinu věhlasný Bob Ezrin. Doma ve Spojeném království to sice stačilo „jen“ na čtvrté místo v albovém žebříčku, avšak zájem skotských fanoušků a v některých dalších evropských zemích vystřelil jedenadvacátou studiovku Deep Purple na vrchol národního prodejního žebříčku. Možná poslouchali Whoosh! trpělivěji než ostatní, ale co naplat, nebude to deska, kterou si všichni zamilují. Jen další z řady.
