EDITORIÁL Únor 2024
Talent jménem Marika
Kdyby se Marika Gombitová narodila kdekoli na západ od Rozvadova, nejspíš by dnes byla globální hudební hvězda. Pravděpodobně by jí totiž nestihl tragický osud, který rozhodl o tom, že místo aby usilovala o přízeň světa za to, co se svým hlasem dokáže, bojovala o holé přežití.
Je totiž talent, jaký se rodí jednou za mnoho let. Dokázala to už na konci sedmdesátek, kdy vstoupila do kapely Modus a společně s Mirem Žbirkou, jenž v něm zpíval také, a jeho šéfem Jankem Lehotským opanovali tehdejší československou popovou scénu písněmi, které přežily časy. Několik týdnů před autonehodou, jež jí obrátila život vzhůru nohama, zvítězila na písničkové soutěži v polských Sopotech. Možná právě to mohl být vklad k tomu, aby tahle výrazným hlasem a neskutečným interpretačním talentem obdařená žena vyrazila do světa.
Namísto toho se ale po noci z posledního listopadu na první prosinec osmdesátého roku zotavovala z autonehody, při které chrnula a od té doby je připoutána na invalidní vozík. Ani všichni lékaři tenkrát nevěřili, že to dokáže přežít, nadto s jistotou věděli, že už zpívat nebude.
Stal se však zázrak a Marika Gombitová přes všechno zlé, co se o jejím stavu a nočních můrách psalo, přišla zpět na velké pódium. V lednu odzpívala dva koncerty ve vyprodané pražské O2 areně a byť padala podezření, že to skvělé, co na pódiu předvádí, souvisí nějak s pomůckou zvanou playback, potěšila každého, kdo byl na místě.
Přestože zpívá vsedě, což je technicky mnohem náročnější než zpívání ve stoje, její hlas byl jako laser, který ostře proplouval mezi lasery skutečnými a zařezával se do paměti, srdce a míst lidského těla, která s radostí to, čemu se říká znamenitý a výrazný zpěv, přijmou.
Koncerty Mariky Gombitové byly zážitek. Překonala při nich všechny své hosty a dala posluchačům naději, že na ni budou moci ještě někdy přijít. Představila totiž i dvě nové skladby a bylo evidentní, že má do každého dalšího dne svého uměleckého života velkou chuť.
Jaroslav Špulák
