Ostravští Places vydávají debutové album Distant Edges

Se členy kapely Places jsem si povídala o průběhu jejich šestileté existence, nové desce a třeba také o tom, co si myslí o vztazích v kapele. Kdo má rád mladou krev, romanticky, ale přesto vkusně laděné zádumčivé texty a zvuk kytarovek řízlých alternativou, ten ať čte směle dál. Na otázky mi odpovídali bubeník Martin, zpěvačka Eva a kytarista Ondra.
Jelikož vás jako kapelu a některé z vás i jako lidi znám již nějakou dobu, první otázka se bude týkat toho, jak moc vám připadá, že jste se pohnuli od vydání EP „13“?
M: Od Třináctky už to jsou skoro tři roky, takže určitý vývoj tam je, to bezpochyby. Taky se nám trochu změnila sestava – v létě 2014 přišel nový basák Tom a tím se změnil celkový přístup k tvoření. A pochopitelně taky sound. Probudilo se v nás něco, co dlouho dřímalo někde hluboko a my pak dokázali hodiny a hodiny jamovat a vymýšlet spoustu nové hudby. Dalo by se říct, že přeskočila jakási jiskra, která zažehla tvůrčí proces, který, to klepu, trvá dodneška.
Vydáváte debutové album – jak dlouho jste na něm pracovali a co všechno nám může nabídnout?
M: Na albu jsme pracovali téměř dva roky, pokud počítáme úplně první schůzku s producentem Tomášem Neuwerthem, kdy jsme si plácli, že to uděláme v jeho produkci. Točení desky je běh na dlouhou trať, pokud chceš, aby to bylo dobré a dávalo to aspoň trochu nějaký smysl. Ani zdaleka tam nemůžeš narvat všechno, co vytvoříš na zkušebně, takže už jen ten proces vybírání materiálu může zabrat dost času. Měli jsme spoustu nehotových věcí, některé jsme dotáhli a jsou na albu, ale některé jsme dali pryč, protože to prostě nefungovalo. Ve výsledku může nabídnout devět zadumaných tracků, a buď se zaposloucháš, nebo ne.
E: Na desce se kromě nových věcí objeví i písničky z předchozích EP, které jsme oblékli do nových kabátů. Vyrostli jsme, změnili basáka, nakoupili nové hračičky a naučili se líp hrát. Byla by škoda o to posluchače ochudit.
Vím, že jste se úspěšně účastnili žebříčku nejlepších grafických designů obalů desek. Zaujme i nová deska originálním designem? A jak moc si na vizuální stránce zakládáte?
M: Jo, ta soutěž se jmenuje Megaton Fashion Show a je to asi jediná republiková soutěž zaměřená na hudební design. Je velká škoda, že se jí nedostává víc pozornosti, tím myslím i mediální, ale doufám, že se to časem změní. Účastnil jsem se minulého ročníku. Poslal jsem tam plakát jednoho našeho domácího koncertu, který nesl motiv zmiňovaného EP ´13 a nakonec tu kategorii vyhrál. Pamatuju si, že kategorii „booklet“ vyhrál Mejla z Vypsané fixy, který tvoří neuvěřitelnou grafiku. Potykali jsme si, zasmáli se už ani nevím čemu, dali cigárko a pak se párkrát spolu vyfotili s vítěznýma soškama, já v saku, on v triku Punk´s not dead… Takže pokud si kapela za svým vizuálem stojí, ať se tam určitě přihlásí, byl to moc fajn večer.
Vizuál pro chystanou desku jsem taky dlouho promýšlel, mnohokrát jsem to překopával a začínal od nuly, až jsem se dobral k něčemu, co by mohlo fungovat. Vizuální stránka je nedílnou součástí kapely a myslím si, že by neměla zůstávat pozadu. Protože dneska už za tebe nemluví jen hudba, tyhle dvě věcije potřeba vnímat jako spojené nádoby.
Nedávno jste absolvovali cestu do Berlína. Co vás do tohoto města, které je často považováno za středobod moderního umění, vedlo a co vám přineslo?
M: Byl jsem v Berlíně už předtím, asi dvakrát, a nějak mi to nestačilo. Takže když byla možnost někam vypadnout, byla to první a zároveň poslední varianta. Spontánní rozhodnutí. Přineslo nám to pěkné zážitky, možná trochu inspirace, vtipné historky, protože když hraješ celé dny v ulicích velkoměsta, vždycky se něco stane. Natáčel nás tam nějaký televizní štáb, dodnes nevíme kam, co, jak a proč, lidi z různých koutů světa se s náma fotili, dokonce chtěli i desky, nějaký random chlap nám na ulici jen tak koupil kolu a fantu, druhý zase chtěl zahrát Metallicu, pořád bylo hezky, tak jsme projeli i kus města, viděli na nábřeží úplnou náhodou alternativní divadelní představení, asi nejpůsobivější, co jsem kdy viděl,a takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho.
E: Jak už naznačil Martin, cesta do Berlína vznikla jako spontánní nápad u stolu po obědě. Nic jsme od ní neočekávali, jen jsme doufali, že si trochu zahrajeme, někoho zaujmeme a vyděláme si na zpáteční cestu. Všechno dopadlo nad očekávání skvěle a dnes už zase přemýšlíme o tom, že si něco podobného zopakujeme.
Jako kapela jste známí spíše jako zastánci anglických textů – o čem jsou, jakých témat se týkají a kdo je jejich hlavním tvůrcem?
M: Angličtina nám k naší muzice sedí líp, moc jsme nad tím nedumali, jakým jazykem a proč. Texty skládá nejvíc Eva, ale i my ostatní občas něčím přispějeme. A buď to Eva použije, nebo nechá na jindy. Nebo to vyhodí úplně.
E: Aniž bych chtěla, texty, které píšu, mívají depresivní příchuť. Nejde vždy o věci, které se dějí přímo mně, inspiraci beru i z cizích osudů, snů, ale i reklam. Z jedné takové reklamy na běžecké boty vznikl text na píseň Better Go o tom, že nejlepší čas na změnu, je právě teď.

A jaké jsou vaše nejzásadnější hudební (a klidně i životní) vlivy?
M: Vlivy se v průběhu života pořád mění, co chvíli poslouchám něco jiného, teď třeba The War On Drugs, Wild Nothing nebo Tame Impalu, ale ty největší zásahy do srdce už tam pak většinou mají svoje stálé místo. Třeba Foals, Radiohead, Pearl Jam, U2, Bob Dylan, Zeppelíni nebo Porcupine Tree. Životní vlivy asi žádné nemám, nijak zvlášť jsem o tomhle nepřemýšlel.
O: Takové vlivy, modly, apod. má každý člen kapely jiné a je tak zajímavé sledovat prolínání různých hudebních žánrů a kolikrát i filosofií. Jediný společný hudební vliv poslední doby musí být jedině britská partička Foals.
E: Co se týče hudby, nedávno jsem si uvědomila, že jsem svým způsobem hudební feministka. Mám pár hudebních favoritů v čele s mužskými zpěváky, s větší oblibou ale vyhledávám projekty, kde zpívá žena. I když se snažím hudbu poslouchat jako celek, to první, co mě na ní zaujme, je hlas, výraz a především emoce, které interpret do písně vloží. To má zásadní vliv na mou tvorbu.
Teď z trochu jiného soudku – jak v kapele spolu zažíváte úspěchy i útrapy hudebního průmyslu? Existuje mezi vámi něco jako symbióza nebo někdy např. i ponorková nemoc?
M: Největší útrapou je právě to slovní spojení „hudební průmysl“, případně jeho horší verze „šoubyznys“. Necítíme se být jeho součástí, ani nevím, jestli nám o tohle někdy šlo, protože jediné, co nás jako kapelu zajímá, je tvoření nové hudby a živé hraní. A možnost dělat to svobodně, po svém. Jinak si myslím, že jakási symbióza v kapele je potřeba, minimálně ta hudební. Jinak může být problém. V zásadě se máme rádi, ale je jasné, že když jsi s ostatníma příliš dlouho, jedete spolu na koncerty bůhvíkam x hodin, nebo jste 14 hodin v kuse ve studiu, jsi pak ráda, že máš chvilku pro sebe a nikoho na chvíli nevidíš. Ale že bychom nějak výrazně trpěli ponorkou, na to si moc nevzpomínám. Když už něco takového přijde, nesmíš se tím nechat sežrat.
O: K těm útrapám – pamatuju, že jednu zkoušku jsme měli v sobotu 14.11.2015 a sociální sítě se zrovna začaly plnit zprávou o útocích v Paříži a hlavně na koncertu kapely Eagles of Death Metal. V tu chvíli jsme nebyli schopni zkoušet, museli jsme to rozdýchat venku. Každému z nás alespoň na chvíli proběhla hlavou myšlenka, jaké to muselo být jak z pohledu muzikanta, tak z pohledu fanoušků. Jinak samozřejmě hodně diskutujeme o hudebním průmyslu jako takovém, což by bylo na celý článek, ne-li knihu.
A jaký máte názor na vztahy v kapele?
M: Jakože milostné vztahy? Tak záleží, jestli to nabourává chod kapely. Naše kapela jede svůj šestý rok, my jsme s Evou pět let a funguje to. Všechno jde, záleží, z jakého konce to vezmeš. Každopádně chci taky říct, že se kolikrát děje, že horší vliv na kapelu můžou mít právě vztahy mimo ni. Jak, že to bylo s Beatles, když si John začal s Yoko?
E: Mít partnera v kapele je to nejlepší a zároveň to nejhorší, co mě mohlo potkat. On chápe, když jsem na nervy z nedopsaných textů, já jsem ta první, která slyší jím složené nové hudební motivy, nebo ta, která s ním konzultuje vizuální stránku kapely. Na druhou stranu, bubenictví je tak trochu diagnóza, která, řekněme, nezačíná a nekončí zkouškou kapely.
Vraťme se ale k nahrávání desky – kde přesně jste jí nahráli, kdo se podílel a kdo se chopil masteringu a konečné produkce desky?
M: Nápady jsme sbírali průběžně, většinou u nás na zkušebně a taky jsme vytáhli pár věcí z minulých EP, které jsme chtěli zkusit jinak a líp. Devadesát pět procent jsme nahráli ve studiu Animan v Kopřivnici, produkce se ujal zmíněný Tomáš Neuwerth, který má prsty taky ve věcech jako je Kittchen, Umakart, Kafka band, Kašpárek v rohlíku, Tata Bojs a tak podobně. Zbylých pět procent jsme nahráli u nás na zkušebně, u mě doma a taky ve zkušebně nad Barrákem v Ostravě. V těchhle případech šlo o detaily – třeba o jeden, dva nástroje nebo zpěvy a jejich konkrétní party v písních. Za finálním mixem stojí taktéž Tomáš Neuwerth a nebýt jeho, bůhví, jak by celá věc dopadla. Dal do toho víc, než kdokoli z nás čekal, byl zcela oddaný věci. Neexistuje slovo, kterým bychom dokázali vyjádřit, jak moc jsme mu vděční. Ale je víc lidí, bez kterých by se nic nestalo. Mají své místo v děkovačce v bookletu. O mastering se postaral Angličan Steve Kitch z Devonu. Navrhl ho Tomáš. Měli jsme víc tipů, ale pak jsme seshodli, že když už jsme do toho dali všechno, od peněz až po náš pot, slzy a krev, tak bude fajn, když to necháme udělat někoho z venku.
Myslíte si, že vaše deska může na českém hudebním poli nabídnout něco nového nebo jste spíše zastánci názoru, že nic nového v podstatě již nevzniká?
M: Poprvé použiju slovo nevím. Hrajeme to, co z nás leze, snažíme se být sví, ale zase si nemyslím, že jsme nějací revolucionáři, že bychom vynalezli nějaký nový styl. Ale tohle zevnitř bubliny stejně nedokážu objektivně posoudit, od toho jsou lidi venku, jejich sluchové ústrojí a mozky. Každému se to může jevit jinak, chápeš. Dneska už není tak jednoduché přijít s něčím novým, v minulostinové žánry souvisely především s technologickým vývojem. Mám pocit, že teď je doba, kdy se všechno míchá se vším. Je to logické vyústění, když nevíš, udělej eintopf a přidej kečup. Noa taky je teď hrozně moderní to, co už tu bylo – osmdesátkový synth pop, devadesátkový shoegaze… My se neřadíme ani k jednomu a myslím, že nám to ani moc nevadí.
O: Nepřišli jsme s novým stylem, ale taky nešlapeme cestičku, která už je prošlapaná do bahna až hovna. Ono je víc způsobů, jak se dá udělat „jiná“ muzika. Jedním jsou hrátky se zvukem (kytarové efekty, syntezátory a elektronické zvuky obecně) a pak také úplné vybočení ze zavedených pravidel ohledně harmonie, struktury písní, ladění nástrojů apod. Pak se dá dělat úplně jiná muzika, jako třeba zvuk motoru pracujícího na principu náhodných výbuchů, to ale zatím nenabízíme. Třeba až si koupíme náš první kapelní traktor…

Zhruba před dvěma lety jsem vás poznala skrze soutěž University Band Contest. Dala vám něco tato soutěž, a co si vůbec obecně myslíte o podobných soutěžích mladých kapel?
M: Poprvé jsme se dostali na Majáles 2013 a to bylo fajn, podruhé, kdy jsme se poznali, už jsme se na Majáles nedostali, ale zase jsme dostali možnost zaperlit v Rádiu Čas Rock, což pro mladou kapelu taky není úplně špatné. UBC nebyla jediná soutěž, kterou jsme v minulosti prošli, zkusili jsme toho víc a nutno říct, že občas jsme docela trpěli. Což ale nebyl případ UBC, i když jsme brzo ráno vstávali do školy a do rachoty, a to bylo fakt utrpením. Jinak jsou soutěže, které můžou kapelám opravdu pomoct, že třeba dostanou prachy na album nebo se dostanou na nějaký fesťák ven za hranice, ty ale napočítáš na prstech jedné ruky. Podle mě je daleko důležitější být srdcař, makat ve zkušebně, jezdit koncerty, do nahrávek dát všechno a mít neskutečnou výdrž. Kdo nemá trpělivost, tady většinou nepochodí. Řím taky nepostavili za rok.
Podle čeho jste vybírali label, pod kterým vydáváte desku?
M: Primárně nám šlo o to, dostat to dál než k pár kámošům, jako tomu bylo s minulýma EP, která jsme si vydávali svépomocí. V tomhle směru jsme jako kapela byli úplně v pasti, takže tady opět vděčíme Tomášovi za vstřícnost a ochotu pomoct nám oslovovat potenciální vydavatele. Nakonec to klaplo s X Production, naše deska se jim líbila, takže fajn.
Co plánují Places ve vidině např. následujících dalších pěti let?
M: Na pětiletky jsou tady machři jiní, hehe. Nebudu jmenovat, nechci nikoho urazit. Rád bych ti odpověděl, že do pěti let chceme třeba vyprodat Lucernu, ale u nás to takhle nefunguje. Chceme hrát a tvořit co nejvíc a nejdýl, jak to půjde. Aby nás to bavilo a naplňovalo. A pokud se přece jen podaří vyprodat tu Lucernu, bude to fajn bonus. A taky dostatečně pádný důvod k tomu, abychom udělali pořádnou párty v backstagi. Dalekou budoucnost podle mě nemá moc smysl řešit. Důležité je to, co je teď.
Co naopak vůbec neplánují?
M: Určitě neplánujeme vystupovat na jakýchkoli politických a politicky orientovaných akcích. Není radno pouštět se na takhle tenký led.

A jakou věc byste si splnili ze všeho nejraději, kdyby bylo na výběr z čehokoliv?
M: Myslíš jako kapela nebo jednotlivě? No, ať už tak či tak, není úplně snadné na to nějak normálně odpovědět. Rádi bychom měli vlastní dodávku s klimou a to nejlíp hned teď.

Sponzorováno